Mít tak vaše starosti

Osobní prožitky z mládí i dětství formují státníky více, než by se zdálo na první pohled. Díky tomu také výrazně ovlivňují chod dějin. Letošek upřel všeobecnou pozornost k padesátým výročím: snad každý člověk na světě si připomněl druhou světovou válku, holocaust a vše ostatní, co ji provázelo. Méně nápadně, méně přelomově a bez pozornosti médií se však završuje cosi mnohem významnějšího než výročí: generační výměna státníků, kteří v této válce přímo bojovali.

Vojáci už jsou v důchodu

Nemohlo to skončit symboličtěji. Právě na padesáté výročí konce druhé světové války předal úřad francouzského prezidenta Francois Mitterrand (* 1916), poslední velký státník Evropy, který válku prožil jako voják, zajatec a posléze odbojář. Jeho nástupce Jacques Chirac (* 1932) už má zcela jinou zkušenost: druhou světovou válku prožil jako chlapec a základní vojenskou službu absolvoval v letech 1956–57 v Alžírsku. Na rozdíl od Mitterranda tedy nebojoval jako partyzán, ale proti partyzánům.Samozřejmě, že bychom v Evropě našli další celebrity s osobní válečnou zkušeností, ale nikoliv na nejvyšší úrovni. Patří sem například chorvatský prezident Tudjman (* 1922), jeden z nejmladších velitelů maršála Tita, ale i britská královna Alžběta II. (* 1926), která zažila bombardování Londýna, neboť královská rodina odmítla opustit město a rozhodla se sdílet osud svých poddaných. Později sama pracovala v ženské pomocné službě. Nesmíme zapomenout ani na královnu matku, vdovu po…