Pochmurné hlavy moci

Na samém počátku století, v němž měli sehrát tak pochmurné role, bylo Hitlerovi jedenáct a Stalinovi jedenadvacet. Oba pocházeli z malých poměrů a z provinčních oblastí zaostalých impérií, oba měli nerudné otce a milující matky, oba nenáviděli školu a ani jeden ji nedokončil. Raději snili nad dobrodružnými knížkami - první miloval Karla Maye, druhý hltal romantické příběhy Alexandra Kazbegiho o divokých gruzínských vlastencích. Stalin, který se učil lépe, odešel z kněžského semináře ve dvaceti, když se seznámil s marxismem a rozhodl se pro dráhu profesionálního revolucionáře. Hitler na střední škole dostatečně zvládl pouze kreslení, ale v dalších předmětech neobstál, a proto školu v šestnácti opustil. Další dva roky se s podporou své ovdovělé matky flinkal, vášnivě rozjitřován hudbou Richarda Wagnera a sny o umělecké kariéře. V roce 1907 se pokusil o přijetí na vídeňskou Akademii výtvarných umění, ale nikoho o svém talentu nepřesvědčil; přesto zůstal ve Vídni a předstíral, že studuje. V té době mu umřela matka, takže zcela osiřel. Malé dědictví utratil během jednoho roku a ve dvaceti se ocitl úplně na dně. Protloukal se zpočátku jako bezdomovec a tulák, později prodával po domech ručně malované obrázky vídeňských motivů, které obkresloval z pohlednic. Profesionální revolucionář Stalin žil od dvaceti v ilegalitě, na útěku anebo ve vězení, „umělec“ Hitler přespával na lavičkách v parku a později v různých útulcích. Oba se pohybovali mezi spodinou, avšak každý z nich se i…