A zastaví se všechno

Slabě osvětlená chodba v žižkovském Domě odborových svazů, kde mají své kanceláře železničářské odbory, žije přípravami na stávku. Je čtvrtek 15. června, poslední den ultimáta. Předáky přijal předešlý večer sám ministr dopravy Stráský, teď se vrátili z ranní schůzky, o niž je narychlo požádal nový generální ředitel drah. Jsou nespokojeni: nic nového se prý nedozvěděli. „Ráno jsme to konzultovali v Ženevě,“ prohlašuje významně muž v propocené bílé košili, místopředseda Odborového sdružení železničářů Jiří Kratochvíl. „Jak říkají mafiáni - zalehli jsme na matrace, pánové,“ prohodí, než ho zavolají k dalšímu telefonu.Podle Kratochvíla podporují stávku všechny závodní organizace. Na posledním mimořádném sjezdu (OSŽ zastupuje 85 procent všech zaměstnanců a má tedy mezi sedmi svazy na dráze hlavní slovo) prý museli předáci nedočkavé delegáty doslova krotit. Právník odborářů Jaroslav Dobruský nadšeně opakuje: „Časově neomezenou stávku si zatím nikdo neumí představit, protože tu nic takového nebylo. To nemá precedens.“

Nic nevyjede, nic nevjede

Když v květnu 1993 železničáři zastavili vlaky mezi pátou a šestou hodinou ráno, byl to ve srovnání s dnes zamýšlenou akcí nevinný žertík. Tehdy stávkovalo pouhých 217 stanic, a to jen v pražské a plzeňské oblasti. „Teď to bude prostě stát. Všechno. Žádný vlak nevyjede, žádný vlak nepřijede,“ líčí svou představu odborář Kratochvíl. „Jen mezinárodní rychlíky stojící v té době u hranic jsme ochotni ještě pustit.“…