Chobotnice na Moravě

Sicilské Palermo. Tak charakterizují policisté své dojmy z pohřbu dvaačtyřicetiletého podnikatele Miroslava Kovaříka, který před dvěma týdny zemřel ve Zlíně po výbuchu nálože umístěné pod jeho autem. V malebném prostředí místního Lesního hřbitova se pár dnů nato sešly více než dvě stovky lidí. Kromě manželky, dvou dcer a několika dalších nejbližších příbuzných se dostavily i desítky mužů obklopených osobními strážci, jejichž obleky v podpaždí okatě nadouvala pouzdra na pistole. Parkoviště před hřbitovem naplnily BMW a mercedesy s německými, švýcarskými, rakouskými, řeckými či ukrajinskými poznávacími značkami.Kdo a co za smrtí Kovaříka stojí, dosud policii není známo. Prověřuje se řada verzí, z nichž nejpravděpodobnější je prozatím ta, která vede k obchodům s lehkými topnými oleji. Miroslav Kovařík před časem koupil na jižní Moravě stáčírnu nafty. A právě na záměně nafty s lehkými topnými či plynovými oleji se v České republice dají vydělat stamiliony. Má to ovšem i svá rizika.

Muž, který myl schody

Miroslav Kovařík žil se svou rodinou ve třípokojovém bytě v paneláku zlínské čtvrti Mokrá. „Byl to pohledný chlap,“ říká žena, která bydlí ve stejném domě, s patřičnou hrůzou, aby nikde nebylo citováno její jméno. Často prý myl společné schody, byl milý, sousedy slušně zdravil. Se ženou, oblíbenou dětskou lékařkou, vlastnil firmu na výrobu umělých květin. To byla tvář, kterou znali jeho sousedé.Po aktivitách jeho druhého, utajeného života dnes pátrá policie. Kovařík se pravděpodobně věnoval snad všem druhům organizovaného zločinu, kromě prostituce. „Čím více se dovídáme, tím méně víme o skutečných příčinách vraždy,“ říkají policisté. Nalezené listiny objasňují Kovaříkovy kšefty s ropnými produkty, je v nich i leccos o pašování drog. Mezi zasvěcenými podnikateli se mluví o šmelině se zbraněmi odcházející ruské armády a policie tyto řeči nevyvrací.Verze Ministerstva vnitra říká, že atentát byl demonstrativní - měl někoho varovat či zastrašit - a spáchal jej s největší pravděpodobností profesionální vrah. Oficiálně se hovoří o třech motivech: teatrální vražda možná hrozila směrem ke svědkům, kteří dnes vypovídají v případech podvodů s topnými oleji, mohla to však být i výhrůžka konkurenčnímu gangu či odstrašující příklad pro neplatící dlužníky. Neoficiálně ovšem přicházejí v úvahu další dvě verze. První z nich tvrdí, že za atentátem jsou obchody se zmíněnou výzbrojí sovětské armády, a druhá souvisí se Slušovicemi. Miroslav Kovařík byl kdysi Čubův blízký spolupracovník: čtyři roky šéfoval zahraničnímu odboru DAK MOVA Slušovice a měl prý přístup ke švýcarským kontům družstva, na nichž dodnes mohou být uloženy miliony dolarů. Podle této verze měl atentát postrašit samotného Čubu za to, že od kont odstavil své bývalé věrné, kteří se od něj po roce 1989 odtrhli a začali se samostatným podnikáním. Tiskový mluvčí Ministerstva vnitra Jan Šubert potvrdil, že František Čuba byl v souvislosti s atentátem vyslechnut.Verze týkající se lehkých topných olejů (LTO) je však nejpravděpodobnější. Důkazy totiž naznačují, že Kovařík si chtěl z finty se záměnou nafty a olejů urvat co největší podíl na zisku. Potvrzují to i jeho záznamy o jednání s generálním ředitelem Chemapolu Václavem Junkem: zlínský výrobce umělých květin se chtěl stát generálním prodejcem dovezených LTO pro celé Česko.

Račte si zkontrolovat vůz

Ve Zlíně dnes se od atentátu vypráví vtip s trochu morbidní pointou: policie by prý po ránu měla objíždět město a zatýkat lidi, kteří vleže kontrolují, zda nemají pod autem bombu. Proč? No protože z důvodů jejich strachu by se dalo vystopovat, proč asi vybuchl Kovařík. Nejde však o jednu anekdotu, po městě koluje i rozmnožený návod pro řidiče, jak správně zjistit, zda jejich auto nemá někde přimontovanou výbušninu. Očití svědkové tvrdí, že takové řidiče, pečlivě před nasednutím obhlížející své auto, je opravdu v ulicích Zlína vidět.Strachu a rozjitřené atmosféře se ovšem nelze příliš divit. Atentát spáchaný na Kovaříka nemá totiž co do brutality a chladnokrevnosti dosud v České republice obdoby. Výbuch, který podnikateli urval ruce i nohy, byl proveden před osmou hodinou ráno na cestě, kudy spousta dětí z Mokré chodí do školy. Kovaříkův BMW parkoval u chodníku mezi čtyřposchoďovými paneláky, a co je nejhorší, v okamžiku výbuchu prokazatelně seděla v autě Kovaříkova šestnáctiletá dcera. Takže pokud vrah (a to je nejpravděpodobnější varianta) odpálil nálož na dálku rádiem, musel vědět, že ve voze sedí také dítě. Ovšem ani druhá možnost technického postupu - roznětka výbušniny zareagovala na pokles podvozku - neříká o citlivosti vrahů k nezainteresovanému okolí povzbudivé věci. Jestliže spínač skutečně mechanicky zareagoval na nástup oběti do vozu, vystavil vrah riziku smrti i náhodné chodce. Po chodníku, u nějž auto stálo, mohl v ten okamžik procházet kdokoliv. A nebo si nějaké dítě mohlo vyzkoušet pérování neobvykle luxusního auta. V žádném případě nereagovala nálož na otočení klíčku v zapalování, jak to známe z akčních filmů.Výbuch rozmetal trosky vozu spolu s částmi Kovaříkova těla až do dálky dvaceti metrů. Sotva detonace dozněla, uslyšeli lidé z okolních domů úděsný křik: v kouřové cloně kolem vraku běhala jako zázrakem nezraněná Kovaříkova dcera a bez ustání volala o pomoc. Její otec, přestože byl bez rukou a nohou, ještě asi dvacet minut žil a zemřel až při převozu do nemocnice. Celou dobu byl ale v bezvědomí a nepromluvil.Šest týdnů předtím byl poblíž nedalekých Kvasic zavražděn stejným způsobem další zlínský občan, Marek Lehký. S tím rozdílem, že na něj vrah nemusel líčit automobilové pasti, nýbrž připevnil mu nálož rovnou na (v té chvíli už zřejmě mrtvé) tělo. I M. Lehký - oficiálně vlastník nahrávacího studia - se věnoval kšeftům s lehkými oleji. Ale příliš mnoho mluvil a rád se chlubil přátelům, jaký je kabrňák ve vydělávání peněz. Například na jednom večírku vyhodil před užaslými návštěvníky z okna své hodinky Omega za padesát tisíc korun, neboť zjistil, že se o pár vteřin opožďují. Tyto kousky mu zřejmě v podsvětí vynesly pověst neopatrného a nedůvěryhodného komplice, takže když se dostal do finančních potíží - údajně měl dluhy ve výši desítek miliónů - byla věc hotova. Nicméně kriminálka se zabývá i verzí, že atentáty spolu nesouvisejí. Je tedy možné, že si někdo přečetl v novinách, jak byl Lehký zabit, a provedl Kovaříkovi totéž.

Naftový bluf

Než začneme podrobněji o principu podvodné finty s lehkými topnými oleji, je nutné zvrátit rozšířenou víru, že tomuto zločinu definitivně zabránil loni v červnu přijatý zákon. Je pravda, že tato právní norma přikázala topné oleje barvit, a tak je odlišit od nafty, se kterou mají prakticky totožné chemické složení. (Celá pobídka k nelegálním výdělkům je v tom, že litr LTO stojí šest, zatímco litr od něho nerozeznatelné nafty šestnáct korun.) Zákon má však velké mezery. Jednak pod nutnost barvy nezahrnul plynové oleje (litr za sedm korun), které se co do podobnosti s naftou LTO zcela vyrovnají, a navíc Chemapol dostal od Generálního ředitelství cel výjimku na dovoz neomezeného množství plynového oleje mimo licenci.Podle střízlivého policejního odhadu vydělali naftoví překupníci na rozdílech mezi cenami zaměnitelných ropných produktů a díky daňovému úniku jen za poslední dva roky třicet miliard korun. Pro srovnání: stát dnes debatuje, nakolik se podvolit tlaku učitelů požadujících zvýšení mezd o dvacet procent. I kdyby vláda kapitulovala a zvedla platy ve školství ne o dvacet, ale o padesát procent, nestálo by to víc než osm miliard. Několikrát novelizované daňové zákony mají dodnes tolik děr, až se někteří kriminalisté přiklánějí k názoru, že za nimi stojí zkorumpovaní úředníci Ministerstva financí a ředitelství cel. Celý podvod se záměnou nafty a olejů je přitom docela prostý.Zatímco za oleje se neplatila žádná spotřební daň (pouze DPH), u nafty dělá tato daň na jednu tunu deset tisíc sto padesát korun. Rozdílu se využívá následovně. Podvodníci koupí vlak s cisternami oleje a prodají jej fiktivní překupnické firmě. V jejích papírech olej změní jméno a náklad obratem koupí další komplic - už ne jako LTO, ale jako regulérní, řádně zdaněnou naftu. Právě proto je nutná fiktivnost tohoto článku řetězu, neboť prodávající firma obchází svoji povinnost zaplatit spotřební daň. Komplic poté s falešným daňovým potvrzením vyveze vlak „nafty“ za účelem údajného prodeje do zahraničí (kde je samozřejmě příjemcem další mafiánský spojenec) a z toho titulu požádá naše úřady, aby mu „zaplacenou“ spotřební daň vyplatily zpět. Na tunu je to asi deset tisíc korun, za vlak patnáct milionů. Tato metoda je ovšem poměrně náročná na organizaci, a proto se jí podle policejních zdrojů věnuje jenom menšina kšeftařských firem. Na druhou stranu má i své výhody: zahraniční partner totiž může „naftu“ přejmenovat zpět na LTO, přečerpat náklad do jiných cisteren, vrátit do Čech původnímu odesilateli, a celý kolotoč se rozjede znova. Teoreticky může vlak se stále stejným obsahem, jen pod jinými jmény, překřižovat hranici třeba stokrát.

Pořád pod cenou a vydělají všichni

Jiný - a mnohem rozšířenější - způsob, jak si pomocí topných olejů přijít na pěkné peníze, sází na jednoduchost. Olej prostě doveze do Čech, v dokumentech fiktivního odběratele se zfalšuje na naftu a prodá tuzemským zájemcům. V tomto případě se neinkasuje od státu, ale vydělává přímo na rozdílu cen. I zde je ovšem nejzranitelnějším místem proměna LTO v mnohem dražší naftu: firmy, které tento zázrak provádějí, jsou samozřejmě falešné, a pokud ne, tak jde o nastrčenou figurku netušící, o co jde. Nepravá nafta se pak prodává velkoodběratelům za zhruba šedesát až sedmdesát procent normální ceny a ti ji - opět pod cenou, ale pro sebe stále ještě se ziskem - dopravují až ke konečnému spotřebiteli (což jsou jak čerpací stanice tak velkoodběratelé jako autodopravci či zemědělská družstva, občas i železnice). Na jedné cisterně mohou podvodníci takto získat asi šest set tisíc, z jednoho vlaku tedy osmnáct milionů.O jak rozsáhlý kšeft jde, ukazují následující fakta: v roce 1992 jsme dovezli asi 2 000 tun topných olejů, o rok později už 450 000 tun. Sám o sobě je takový nárůst nepochopitelný a nelze jej vysvětlit jinak než právě popsanými podvody. Dovozce oleje přitom není odpovědný za to, prodá-li jej další překupník jako naftu. Není divu, že se tímto obchodem zabývá v ČR nepřeberné množství firem; kolem dvou stovek už policie odhalila, zavřela asi třicet lidí. Škoda v policejně vyšetřovaných případech se odhaduje na dvě a půl miliardy korun. Většina případů jde však do ztracena.

Nafta není nafta

Jak bylo řečeno, usiloval zavražděný zlínský podnikatel o monopol na prodej topného oleje dovezeného k nám společností Chemapol. M. Kovařík přitom věděl, že lákavé zisky se v této branži dostavují prakticky bez rizika úředního postihu. Pokud by mu něco hrozilo, mohl jako precedens vždy uvést černou můru policejních a celních týmů na potírání ropné mafie - tzv. břeclavský případ.V červnu 1993 si dovolil břeclavský celník Jan Hrnčíř vzít vzorek lehkého topného oleje přiváženého k nám z Maďarska Chemapolem a určeného pro firmu Joris. Po rozboru zjistil, že nejde o LTO, nýbrž o naftu. Věc se zdála jasná: celní podvod. O měsíc později ale proběhlo na Ředitelství cel v Praze jednání, při kterém zástupci Chemapolu zpochybnili, co se dalo. Zápis o odběru prý není průkazný, protože nebyla dodržena metodika odebírání vzorků z cisteren, celník Hrnčíř je prý proti firmě „zaujatý“, protože ji o svých zjištěních neinformoval, a podobné věci. Pražský kriminalistický ústav o měsíc později vzorky analyzoval a došel pro běžného člověka k absurdnímu závěru: to, co Chemapol přivezl, „není možné zařadit do celního sazebníku jako motorovou naftu“, protože jde o lehký olej, ale přitom „z rozhodujících zkoušek ve firemní laboratoři Benziny jednoznačně vyplývá, že produkt splňuje příslušné limity pro NM-4B“. Tento kód neznamená ovšem nic jiného než motorovou naftu. Policii i celníkům bylo jasné, že s takovým nálezem nikam nedojdou, a nezahájili žádné stíhání. Pes je tedy zakopaný v zákonech a jejich výkladech a čím dál víc policistů je přesvědčeno, že na tom májí podíl někteří vysocí úředníci Ministerstva financí.Kapitán Pavel Vydrář, zástupce šéfa krajské kriminálky v Brně, to dokládá řadou úřednických dokumentů. Nejde v nich o důkaz, že by lidé z Kočárníkova úřadu zjevně porušovali zákon. Jen ilustrují jejich neochotu či neschopnost přispět jasným a přehledným výkladem zákona k boji proti daňovým únikům ropné mafie. Vydrář několik případů podvodů s LTO poslal svým nadřízeným a finančním úřadům s dotazem, jak by se proti obchodníkům dalo „daňově“ postupovat. Odtud se se dostaly až na Ministerstvo financí. Všechny odpovědi však kličkovaly a jejich nesrozumitelná úřední řeč již tak dost komplikovaný stav ještě více zamlžila. Možnou úplatností těchto úředníků se zabývá i Služba pro potírání a odhalování korupce. Donedávna jí šéfoval Jan Šula, před třemi týdny však oznámil svůj odchod do civilu. Ostatně odchody z těchto týmů nejsou nijak vzácné, ať už je motivuje únava z předem prohraného zápasu nebo nové, předtím nepoznané perspektivy. Od brněnské kriminálky vloni odešel pracovník specializovaný na podvody s LTO; zaměstnala ho firma, kterou předtím vyšetřoval.

Až přijde zákon

Jan Šula potvrdil loni v září „příjem podnětu k prošetření možné korupce úředníků Ministerstva financí a ředitelství cel“. Od té doby vyšla z jeho úřadu na tohle téma jediná zpráva: že se „na věci dělá“. Oč v podnětu, který podal šéf odboru hospodářské kriminality UKP pplk. Vladimír Svatoš jde? Naprosto zjednodušeně řečeno: úředníci, kteří pracují na různých novelách, týkajících se celních a daňových zákonů o ropných produktech, se nesnaží zamezit únikům peněz ze státní pokladny a vědomě vyrábějí zákonné paskvily.Původní zákon o spotřební dani z ropných produktech byl schválen ještě Federálním shromážděním v roce 1992. Novela tohoto zákona z ledna `93 formálně stanovila plátcem spotřební daně z nafty výrobce a dovozce. Podle výkladu Ministerstva financí však oba dva mají platit jen tehdy, pokud prokazatelně vědí, že na konci řetězce překupníků bude použita jako motorová nafta. A to v praxi pochopitelně nehlásil nikdo.O půl roku později Parlament přijal další novelu, podle které platí spotřební daň ten, kdo nezdaněný produkt použije jako pohonnou hmotu. Kočárníkův úřad pak vypracoval výklad podle něhož by to v praxi mělo vypadat tak, že když si u benzinové pumpy koupíte lehký topný olej přejmenovaný na naftu (což ovšem nevíte a nepoznáte to ani při jízdě), měl byste zaplatit spotřební daň z nafty. Vloni v březnu pak vydal náměstek ministra financí Jan Klak směrnici, podle níž platí daň i ten, kdo olej přejmenuje na naftu a prodá ji. Aby byla věc ještě více nepřehledná, následovalo přijetí zákona o barvení zaměnitelných ropných olejů. Z povinnosti barvit však vypadly tzv. plynové oleje, na jejichž kouzelné proměně v naftu se dá vydělat stejně jako u LTO.Naznačený nepřehledný prales novel a směrnic by přitom šel - podle expertů - jednoduše odstranit. Jelikož nafta a LTO je chemicky v podstatě totožná látka, daň by se vyměřila všem dovozcům a výrobcům ropných produktů stejná a vracela by se pouze těm, kteří prokáží, že to, co dovezli či vyrobili, bylo použito na topení. Razantnější by mohli už dnes být celníci. Pokud mají pochybnost o konečném použití dováženého produktu, dává jim zákon právo jej zadržet a vyžádat od dovozce důkazy, že zboží opravdu skončí v kamnech. Řadoví zaměstnanci celnic ale po zkušenosti z Břeclavi hru víceméně vzdali.

Vražda z vězení

Podvody s oleji se dějí na celém území republiky, ale mozky celé chobotnice jsou podle policejních informací především v Liberci, Zlíně a Ostravě.V severních Čechách je už ve vazbě pět libereckých podnikatelů. Jeden z nich, Josef Török, měl údajně spojení na oba zavražděné ve Zlíně - Lehkého i Kovaříka. Jedna verze říká, že Török mohl vraždy nepohodlných kompliců zařídit i z vazby, podstatnější význam se jí ale nedává. Firmy zadržených jsou viněny z rozsáhlých daňových podvodů, jejichž výše přesahuje půl miliardy korun.Pro policisty je to však stejně jako pro celníky zatím marný boj. Aby zahájili v případě daňových úniků trestné stíhání, musí mít znalecký posudek o způsobené škodě, který vystavuje správce daní - finanční nebo celní úřad. Jen málo z nich se ale dá použít proti pachateli. Pokud prokáží přejmenování olejů na naftu, tak většinou neexistující firmě a nemají koho stíhat.Kolik vlastně ropná mafie daňové poplatníky stojí? Je to opravdu třicet miliard, jak tvrdí kriminalisté, či třikrát méně (odhad Úřadu pro vyšetřování), nebo dokonce jen miliardy čtyři (Ministerstvo financí)? To zatím nikdo nemůže kvalifikovaně rozhodnout. Zjistit přesné číslo by přitom nebylo zase až tak složité. Stačí znát objem vyvážené nafty, vyčíslit vrácenou daň a udělat si seznam největších vývozců. Další pátrání by mohlo jít po tom, kolik tun nafty vlastně vývozci nakoupili od dovozců, kolik tun LTO jsme dovezli či vyprodukovali a kolik jsme schopni spotřebovat. Potom by bylo možné škody způsobené podvody alespoň rámcově vymezit. Na podobné otázky policistů však zatím nikdo neodpovídá.