Politici hledají byt
Zdá se, že několika stovkám tisíců českých občanů, kteří už léta bez úspěchu čekají na vlastní byt, svitla nová naděje. Stačí, stanou-li se poslancem nebo jinak veřejně "významnou osobností", sepíší si krátkou žádost a může začít stěhování.
Zdá se, že několika stovkám tisíců českých občanů, kteří už léta bez úspěchu čekají na vlastní byt, svitla nová naděje. Stačí, stanou-li se poslancem nebo jinak veřejně „významnou osobností“, sepíší si krátkou žádost a může začít stěhování. Jako příklad jednoduchosti tohoto postupu může posloužit mladá naděje ČSSD, šestadvacetiletý poslanec Parlamentu Stanislav Gross. Ten v roce 1992 požádal Magistrát hlavního města o byt, přestože tou dobou už jeden v Praze de facto měl. Jeho rodiče totiž zrovna opustili družstevní dva plus jedna na Zahradním Městě a přestěhovali se do své rodinné vilky v Jílovém u Prahy. Pražský byt si přitom ponechali a aby nezůstal prázdný, začali jej po čase pronajímat. Na otázku, proč se na volnou adresu nenastěhoval syn-poslanec, existuje stručná odpověď: už to nepotřeboval. Úředníci radnice totiž na počátku roku 1993 vyslyšeli jeho stížnost na „bytovou nouzi“ a přidělili mu prostor hodný mladého perspektivního politika: čtyřpokojový byt na Barrandově. Dekret ovšem - jak by bylo logické - nedostal Gross pouze na dobu svého poslancování, ale natrvalo.
Na rovinu
Sám poslanec záležitost vysvětluje bez rozpaků: „S rodiči jsem se nepohodl a asi už dva roky předtím jsem s nimi nebydlel.“ Takže prý v žádosti nelhal a skutečně neměl kde bydlet. Dotaz, proč se tedy jako jiní poslanci nespokojil s místem v parlamentní ubytovně, vyřizuje s odzbrojující upřímností: "Řeknu vám to na rovinu - z ubytovny bych musel po skončení mandátu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu