Kořeny knižních nesvárů

Sen o tom, že bude v Praze uspořádán mezinárodní knižní veletrh, chovala oficiální nakladatelství normalizační éry po celá desetiletí. Česká knižní kultura by tak byla konečně „rehabilitována“ po svém ideologickém selhání v roce 1968 a Praha by se směla přiřadit k Sofii, Bělehradu, Lipsku, Budapešti, Moskvě a Varšavě, kde se veletrhy pravidelně konaly. Prestiž mezinárodního veletrhu však Praze nebyla bůhvíproč dopřána. Povolena byla ryze tuzemská a spíš jen regionální Knižní Plzeň, zaměřená hlavně na knihkupce. Pro odbyt českých knih byla však nakonec důležitější než nákladné hry na mezinárodní veletrhy v komunistických režimech. Opravdové veletrhy probíhaly pochopitelně jen v tržních ekonomikách. Klíčový význam má v Evropě veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem. Především tam se nakladatelé seznamují s nejnovější produkcí zahraničních kolegů a snaží se dojednat nejvýhodnější podmínky na převzetí vybraných titulů do vlastních edičních plánů. Knihy zde objednávají i knihkupci s cizojazyčnou literaturou a odborná i laická veřejnost se tu setkává s nejrozsáhlejší produkcí novinek z nejrůznějších oblastí svého zájmu. Východoevropské veletrhy, které čilý kulturní život pouze simulovaly, v nových podmínkách počátkem devadesátých let převážně zanikly. A kupodivu právě tehdy přišla se svým veletrhem poprvé Praha.

Britská iniciativa

V prvních dvou porevolučních letech u nás došlo k naprostému rozvratu dříve centralisticky zatuhlého knižního trhu. Během…