Po runách přišly ruiny

V souvislosti se vzpomínáním na válku se v Německu už před lety zahnízdilo etické dilema: do jaké „řeči“ tyto vzpomínky na hranici pietního mlčení formálně přenést? Obecně jde o promítání demokratických skrupulí do doby všelijaké, jen ne demokratické. Ze samotného vzpomínání se tak stává rituál - v lepším případě demokraticky korektní, v horším politicky nebezpečný. Pro ilustraci se stačí podívat na „novou pravici“ kolem historiků Ernsta Nolteho a Reinera Zitelmanna či na haiderovce v Rakousku. S pošetilým konceptem dokázat, že Hitler nebyl ani napravo, ani nalevo, ale nacionálně socialistickou směsí obojího, se ve svých apelech na historické vědomí pokoušejí očistit tradice německého konzervativního nacionalismu. Toho nacionalismu, o němž švédský spisovatel Stig Dagerman v roce 1946 napsal, že jeho nositelé by v případě vítězství praktikovali „korektní bezohlednost“, v případě porážky se pak rozhodli pro „loajální hrdost“.Narušitelé tabu přitahují bohužel v rámci vzpomínkových rituálů stále větší pozornost, třebaže často s příchutí skandálu. A je nebezpečí, že veřejnost by se vůči nim mohla stát pasivní, mlčící většinou. Proto je dobré si připomenout krok, jímž už roku 1990 německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger přešel do protiútoku. Zvolil si dobrou, vlastně jedinou možnou zbraň, totiž autenticitu: vydal (v Deutscher Taschenbuch Verlag) sborník Evropa v ruinách, zprávy očitých svědectví z let 1944–48.

Jak se žilo v roce 1945

Enzensberger…