Syntetické myšlenky a infrastrukturní sítě

Rok co rok usedá celý národ 1. ledna před televizní obrazovku, aby si vyslechl prezidentův projev. Stalo se to velmi pevnou tradicí, respektive všeobecně sdíleným novoročním rituálem. Nutno dodat, že pro tuto tradici - tedy že národ bez nucení naslouchá na Nový rok svému prezidentovi - nejsou žádné racionální důvody; stačí připomenout, že jsme po mnoho let jako jeden muž poslouchali novoroční proslovy Gustáva Husáka.Lidé ovšem nějaké důvody mají, ať už je to stereotypní zvyk, zvědavost, očekávání či úcta k hlavě státu. V každém případě demokratický a moudrý prezident by měl tuto tradici celonárodního poslechu jistým způsobem respektovat. Z jeho projevu by mělo být zřejmé, komu je určen. To znamená, že prezident by měl být vůči posluchačům, tj. lidu, natolik vstřícný a ohleduplný, aby tento neusínal, aby obsahy slov vůbec mohl vnímat a vztahovat se k nim jako k něčemu srozumitelnému a blízkému. Zkrátka, prezident by v tento den mohl ke svému národu promluvit alespoň trochu „po lidsku“.

Nudná dramata

Právě z tohoto pohledu se letošní prezidentův projev příliš nevydařil. Oč větší reakce vyvolal mezi stranickými vůdci a vůbec předními politiky, o to méně oslovil všechny ostatní. Václav Havel jistě neměl v úmyslu adresovat svá slova pouze politikům. Nicméně tentokrát více než jindy zapomněl, že jeho posluchači primárně nejsou nějací abstraktně vypreparovaní občané, jejichž jedinou ctností i touhou je „zájem o věci obecné“, ale lidé, totiž docela…