Poslední odbočka na Brooklyn

V omšelém baru Řeka Alexe nedaleko brooklynské vojenské základny vládne zpravidla nuda. Smečka mladíků, která se zde schází, vede banální řeči o nových modelech aut, módních oblecích, účesech, písních; čtenář zvolna proniká do jejich vnitřní prázdnoty, kde se náznak myšlenky mihne leda v nějaké trochu vynalézavější oplzlosti. Jenže právě tahle vyprázdněnost a bazální hrubost se čím dál víc jeví jako stmelující rituál, jímž se členové party vymezují proti světu a utvrzují se v averzi vůči všem, kteří žijí a mluví trochu jinak. Jejich nenávist je bezdůvodná; nepotřebuje argumenty, ale vybití. Vyvrcholením rituálu je agrese. Nudný a prázdný večer zakončí mladíci rvačkou, v níž málem (možná úplně) utlučou vojáka, který se zrovna vrací z vycházky. V knize Huberta Selbyho z roku 1964 Poslední odbočka na Brooklyn, kterou vydává nakladatelství Arcadia, se Alexův bar objevuje často. Je jakýmsi nenápadným středem mrazivého světa, zalidněného kriminálníky, zkorumpovanými odboráři, homosexuály, opilci, děvkami, transvestity, narkomany, zkaženými dětmi a zlými manželkami - zástupem neuspokojených a tupých postav, z jejichž zmarněnosti se rodí jejich krutost.

Prázdné řeči

Kniha nepochybně zapadá do vyhraněného programu edice Ultra, kterou v Arcadii řídí (a jejíž svazky zatím většinou přeložil) Josef Rauvolf. Stejně jako předchozí romány (Burroughsův Nahý oběd a Thompsonovi Hell`s Angels) vyšla i ona v USA poprvé v polovině šedesátých let a bestsellerem se stala hlavně díky skandálům, které ji provázely. Také ona hrne na čtenáře lavinu hrůz, zvěrstev a zničujících slastí, aby odkryla jedovaté sedliny na dně americké poválečné prosperity; také ona podnítila bouřlivé přehodnocování společenských mravů na konci šedesátých let. Avšak zatímco asociální individualista Burroughs píše hlavně o sobě, a neřest pojímá jako efektní gesto osobní svobody, zůstává Selby hořkým moralistou a do záhlaví každého příběhu klade jako ponaučení (někdy jako ironický paradox) biblický citát. Thompsonovo dílo o Pekelných andělích, napsané lehkým publicistickým stylem, je zase útvarem na pomezí živé reportáže a sociologické studie a klade důraz hlavně na postřehy a fakta.Selby jde svým obludným hrdinům pod kůži mnohem hlouběji, aniž by se ovšem do nich romanticky vciťoval nebo je naturalisticky psychologizoval. Klíčem k jejich vnitřnímu životu, či spíše živoření, je jazyk, znamenitě odposlouchaná řeč laciných barů, deviantních komunit, ale třeba i obyčejných samoobslužných prádelen na sídlišti, kde se setkávají ženské. Z tupých, vulgaritami přesycených promluv rekonstruuje autor vnitřní monology - blábolivé ozvěny vyprázdněných duší, zmítajících se mezi chtíčem, nudou a zoufalstvím. Selbyho postavy tak plně artikulují samy sebe, hranice jejich jazyka jsou tady vskutku hranicemi jejich světa, a hlas vypravěče, pokud nesplývá s jejich hlasy, je pouze věcný: řekne, co se dělo, a spočítá modřiny a zlomené kosti.V ostrém světle, jímž autor propátrává temnotu, se občas matně zabělá i nějaká ta perlička na dně, jakýsi sen či záchvěv skutečné lásky, přesahující neustálé chlípné kutění. Hlubokými city překypuje například homosexuál Georgetta; scéna, v níž recituje zfetované galérce Poeova Havrana (v neotřelém přebásnění Aloise Bejblíka), patří k nejsilnějším místům knihy. S opravdovostí jeho (jejího?) milostného blouznění ovšem groteskně kontrastuje předmět touhy - cynický zlodějíček aut. Odborářský předák Harry Black v jedné z dalších kapitol zaplňuje svou vnitřní prázdnotu falešnou hrou na dělnickou solidaritu, přičemž jeho hlavním motivem jsou mindráky a závist. Teprve když si přizná homosexuální sklony a odpoutá se od manželky, která se mu hnusila, naplní jeho frustrované nitro skutečná vášeň, samozřejmě zvrhlá. Skončí zmlácen s vykloubenými rameny v kalužích krve. Jedinou alternativou prázdnoty je v Selbyho světě bolest.

Dokument doby

Ačkoli kniha vznikala během hospodářsky nejúspěšnějšího desetiletí americké historie (autor ji psal od počátku padesátých let), vyjadřuje podobně jako jiná významná díla z této doby krajní beznaděj. Je dokonce beznadějnější než díla beatniků, kteří se při hledání východiska z nenáviděné reality vydali cestou introspekce, meditací a smyslných požitků. Selby je v podstatě kritický realista a navazuje na tradice amerického sociálního románu. Jeho surové a sexuálně vyšinuté obrazy sice můžeme považovat za expresivní hyperboly sledující jakési temné estetické cíle, ale jen do chvíle, než uzavře knihu poslední rozsáhlou kapitolou Koda. Krutost předchozích textů je zde poměřována všední realitou velkoměstského sídliště, které pravděpodobně vyrostlo v rámci Trumanova a Eisenhowerova projektu bytové výstavby pro sociálně slabé. Tady už krev téměř neteče, agresivita se vybíjí hlavně v manželských hádkách či pomluvách sousedů, a dokonce ani dítě, opuštěné alkoholickou matkou, nespadne z římsy okna, kde si hraje. Řada banálních příběhů zde splývá v jakousi koláž kolektivní duše zdejších obyvatel. Najdeme v ní však stejné prázdno, stejně neukojitelný hlad, stejnou zlobu a trýzeň jako v duších postav z předchozích příběhů: jejich soukromá pekla jsou zde zobecněna.Od dob, kdy Selbyho kniha budila senzaci, uplynulo více než třicet let. Z dobově rozjitřeného textu se do jisté míry stal dokument éry, kdy si Amerika začala uvědomovat, že bídu a beznaděj nelze schovat do betonových krabic, které vypadají úhledně jen z dálnic, po nichž ti šťastnější uhánějí do vilových čtvrtí na předměstí. Selby se svým vylíčením pekla připojil k volání četných intelektuálů po větších investicích do sociální oblasti, které by zkvalitnily život chudších vrstev, a to nejen ve smyslu hmotné spotřeby. V roce vydání jeho knihy přišel ostatně prezident Johnson s velkorysým sociálním programem tzv. velké společnosti, sledujícím mimo jiné i rozvoj vzdělání (program bohužel vedl k nadměrnému bujení administrativy, v níž se počáteční idealismus časem rozplynul). Rovněž Selbyho otevřenost ve věcech sexu, která ještě v roce 1968 dovedla jeho anglického nakladatele před soud, ztratila během let šokující ráz, byla mnohokrát překonána, a sledování postupně se zvyšující laťky literárních nemravností přestalo v dalších desetiletích čtenáře až na pár zpustlíků zajímat. Aktuální dráždivost Selbyho sond do světa homosexuálů, tehdy ještě puritánskou Amerikou značně diskriminovaných, vyprchala poté, kdy i v této oblasti došlo po roce 1969 k uvolnění.

Umění sadismu

Bezprostřední aktuálnost se tedy z knihy vytratila, ale o to zřetelnější jsou její nadčasové rysy, u nás navíc umocněné překladem Josefa Rauvolfa, který se zřejmě specializuje na zčešťování těch nejpokleslejších amerických hantýrek. Příval expresivních vulgarit v jeho podání kupodivu nezní monotónně, ale je téměř básnicky modulován, aby zachytil všechny ty záškuby a pnutí běsnící řeči nicoty. Vlastní jádro Selbyho výpovědi - hrůza z prázdnoty, v níž utrpení i krutost ztrácejí smysl - bude aktuální nejspíš trvale. Selbyho pekla ostatně nadále existují: zdivočelí výrostci si dnes sice vlasy na skráních nevyčesávají, nýbrž holí, nejsou však o nic méně nebezpeční než ti z Brooklynu; vyprázdněné duše nadále vybíjejí svou frustraci a zlobu nemotivovanou krutostí; sociální beznaděj může vést (zvlášť v postkomunistických zemích) k otřesům, jaké Brooklyn nezažil. Selbyho obraz světa je sadistický. Má čtenářem otřást. Předvádí mu člověka v celé ubohosti (vlastně v necelé: jeho postavy se prezentují jen tupými řečmi a základními biologickými funkcemi); bité, mučené a násilněné bytosti z jeho příběhů nemají ani tolik síly, aby ve čtenáři vyvolaly soucit.Otázky, které nad Selbyho texty vyvstávají, se týkají podstatné části moderní literatury, která už od dob Dostojevského intenzivně vyvrací optimistické teze, že žijeme na nejlepším z možných světů a že člověk, to zní hrdě. Proč vlastně knihy o tolikerém trápení čteme? Proč se znova a znova vytrvale prodíráme bezútěšnými texty a s jejich hrdiny prožíváme veškerá muka, jaká dokáže zplodit umělecká obraznost? Lze uvažovat o svůdnosti zla a o naší otupělosti, která požaduje stále silnější dráždidla; lze uvažovat o potřebě vědět o rubu reality, kterou jinak média virtuálně zkrášlují; lze uvažovat o tom, že literární sadismus je jen přechodnou módou, která obecenstvo záhy unaví. Sadismu v literatuře věnoval v roce 1965 pozoruhodnou esej Václav Černý; píše v ní mimo jiné o tom, že v sekularizovaném světě je tato literatura útočištěm metafyziky, protože utrpení nadále přetrvává - a s ním také hrdinové, mučedníci a světci. Není ostatně vyloučeno, že čtenář putující Selbyho bezútěšnými pustinami dospěje ke zvláštní katarzi: pocítí, že monstrózním postavám knihy chybí něco velice podstatného. A může pak sám v sobě hledat, co to vlastně je.