Slabý důkaz pro Clintona

Těsně před rusko-americkým summitem v Moskvě potřeboval Boris Jelcin ukázat maximální snahu o politické řešení války v Čečensku. Je jasné proč. Pokud chtěl s Clintonem hovořit o ruském modelu bezpečnosti pro Evropu, musel poskytnout důkaz, že samo Rusko ji neohrozí. Avšak jednostranné příměří, jež mělo trvat od 28. dubna do 12. května, Dudajevovi přívrženci od počátku odmítali a klidu ruských zbraní zřejmě využili ke svému přeskupení. Čečenský syndrom tak bují dále. Přispívá k tříštění prestiže Ruska vůči světu, k napětí mezi ruskými regiony a centrem i Ruskem a jeho sousedy v rámci Společenství nezávislých států.Především ze Západu často zaznívá názor, že navzdory krutosti a neprofesionalitě svých akcí Rusko zvítězilo. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě, jen opakuje propagandistický slogan ministra obrany Pavla Gračova o „vojenském vítězství“. Přitom jiní - a neporovnatelně zkušenější - praktikové z řad ruské generality (třeba nynější náměstek ministra zahraničí Boris Gromov či stále více se politizující Alexandr Lebeď) pokládají čečenské krveprolití za možný počátek vleklé partyzánské války na Kavkaze.

Útok na islám

Vedle vojenského hlediska tu působí také islámský faktor, který může celou věc v budoucnu zkomplikovat. Zatímco carské Rusko islám v podstatě nepotlačovalo, bolševici považovali od počátku zápas s náboženstvím za nedílnou součást „třídního boje“. Moskva motivovala svůj útok z loňského prosince jednak snahou o udržení…