Sarajevský smysl pro černý humor

Doba, v níž žijeme, nám nabízí četné pohledy na utrpení a smrt. Zájem médií se podle zásady, že „jen špatné zprávy jsou dobré“ (tedy přitažlivé pro čtenáře), soustředí na vše, v čem alespoň trochu teče krev: od válek přes vzdálená zemětřesení až po vraždy někde v sousedství. Krev je neodmyslitelnou součástí mediálního dne. Můžeme to všelijak interpretovat a vyvozovat z toho katastrofické závěry o naší civilizaci. Elias Canetti ve své eseji Masa a moc například soudí, že u diváků se „hrůza z pohledu na smrt změní v uspokojení, neboť tím mrtvým nejsem já“. Co si však o zobrazování násilí myslí ti, jichž se přímo dotýká? Umělci z Bosny a Hercegoviny, respektive ze Sarajeva, které je už téměř tři roky v neprodyšném obležení, reagují na válečné utrpení různými způsoby.

Talíře a granáty

Zatímco v normálních podmínkách může být zájem umělce o drastická témata problematizován například tím, že v sobě skrývá nebezpečí estetizace násilí a hrůzy, u bosenských umělců a jejich publika se nemusíme něčeho takového obávat. Sotva nacházejí estetické potěšení v tom, čemu jsou vystaveni. Na jejich tvorbu můžeme pohlížet jako na čirý výraz existence - podobný nalezl český malíř Alén Diviš v kresbách trestanců na zdech cely, když byl za války uvězněn ve Francii.Akademický malíř Selim Obralič bez ohledu na válečné události nemaluje nic jiného než talíře ze své starožitné sbírky. Nejde přitom o žádnou asociaci prázdných talířů Bosňanů: sám říká, že jej přitahují svou…