Klec pro básníka

Režim trestních táborů armády USA byl v době války velice přísný, život v nich měl být tvrdší než v prvních liniích. Počátkem května 1945 začali dělníci svařovat na nádvoří trestního tábora poblíž italské Pisy ocelovou klec. Její holá betonová podlaha byla určena pro významného politického vězně, amerického básníka kolaborujícího s fašismem, který byl podle nařízení velitelství naprosto izolován. Zlomený stařec, vystavený spalujícímu slunci i dešti, dusivým oblakům prachu z nedaleké autostrády a ostrým zábleskům nočních reflektorů, se choulil do deky a pomalu ztrácel rozum. V jediné knize, kterou mu ponechali, byly čínské znaky: shrnovala promluvy Konfucia, jednoho z prvních politických myslitelů lidstva, který v Číně zemřel deset let předtím, než se v Evropě narodil Sokrates. Vězeň Pound ji v duchu překládal do angličtiny. Po dvou měsících mu bylo vězení zmírněno: přestěhovali ho do malého stanu, kde mohl na staré bedně dokonce psát.

Učitel slavných

Kdo byl vlastně Ezra Pound? Ješitný egoista, nebo nezištný patron básníků? Blouznící šílenec, nebo prvořadý kulturní diplomat? Zasvěcený znalec duchovních dějin lidstva, či pokleslý propagátor totality? Na tyto otázky hledá odpověď rozhlasová hra německého autora Fritze Joachima Raddatze Proces Ezry Pounda, jejíž nastudování v překladu Michaely Jacobsenové a v režii Josefa Henkeho patří k nejambicióznějším dramatickým projektům Českého rozhlasu (premiéru bude mít v neděli 26. března ve 14.30 na stanici Vltava). Ezra Pound (1885–1972) má pro moderní světovou a především anglosaskou literaturu klíčový význam jako originální tvůrce i překladatel poezie (zejména z provensálštiny a čínštiny), esejista, ale také organizátor a redaktor. Spolu s přáteli W. C. Williamsem a Robertem Frostem udal svým raným dílem základní tón modernímu americkému básnictví; hluboce ovlivnil T. S. Eliota, který se stal, ač Američan, nejuctívanějším britským básníkem našeho století. Pomohl prosadit dílo Jamese Joyce; založil vlivnou básnickou školu imagistů, podle níž měla být nová poezie „veselá, suchá a prohnaná“. Objevil Henryho Millera. Učil psát Ernesta Hemingwaye, který ho na oplátku učil boxovat. Ve stáří byl veleben generací beatniků, která Hemingwaye nesnášela. Jeho první knihy přinášejí poezii přesného, kritického postřehu, do dalších stále víc pronikají ozvěny celých kulturních dějin od počátků civilizace až k národohospodářským problémům současnosti. Jeho největší projekt Cantos (první zpěvy pocházejí z roku 1917 a poslední z doby krátce před smrtí) je velkolepým, byť trochu šíleným pokusem o krajně subjektivní básnické uchopení veškeré zkušenosti lidstva.Od poloviny dvacátých let žije Ezra Pound převážně v Itálii. Mussolini mu ztělesňuje klasické hodnoty římského heroismu a ve fašismu vidí ideální hnutí, které zúčtuje s kramářskou civilizací Západu. Když vypukne válka, usedá pravidelně k mikrofonu Radia Roma, aby ve vysílání pro anglicky hovořící země fašismus propagoval. Na jaře 1945 je zajat italskými partyzány a předán Američanům, kteří jej obviní z vlastizrady a uvězní. V prosinci rozhodne americký soud na základě psychiatrických vyšetření, že je básník „duševně nemocen a neschopen se zodpovídat“, a v únoru je převezen do uzavřeného ústavu pro duševně choré zločince, kde pobývá dvanáct let. Jeho díla ovšem v USA nepřestávají vycházet a v roce 1949 dokonce obdrží prestižní Bollingerovu cenu za knihu Pisánská Cantos, kterou napsal v trestním táboře. Ve světové literatuře najdeme jen málo tak působivých básní. V roce 1958 je obvinění ze zrady odvoláno a Pound propuštěn. Uchýlí se znovu do Itálie a dalších čtrnáct let jej stíhá jedna pocta za druhou. Smrt zastihne sedmaosmdesátiletého básníka v Benátkách.

Obžaloba Ameriky

Raddatzova hra je označena jako dokumentární. Text je vskutku obratně sestaveným pásmem z novinových zpráv, vojenských hlášení, soudního protokolu, psychiatrických expertiz, dobových ohlasů procesu a Poundových básní. Úvodní akord tvoří jedna z básníkových promluv v italském rozhlase, za které byl později kriminalizován - Pound se v ní omezuje na kritiku americké hospodářské rozpínavosti a jeho názory by nejspíš klidně podepsal každý soudobý západoevropský kritik USA. Následují tvrdá slova rozsudku, vzneseného nad Poundem „v nepřítomnosti“, a strohá zpráva o zatčení. Konflikt je navozen: bezohledný americký imperialismus stíhá trochu pomýleného, leč ušlechtilého básníka. V zájmu objektivity by asi měla na počátku hry zaznít některá z problematičtějších básníkových řečí - ilustrující například jeho antisemitismus, který neváhal hlásat ani v době holocaustu. Když o tom padne teprve v závěru hry zmínka (starý Pound říká v rozhovoru s americkým básníkem Ginsbergem, který je Žid, že právě antisemitismem se dopustil hlavní viny), musí se nezasvěcený posluchač cítit zaskočen. Vraťme se však na začátek. Po úvodním rozehrání následují emotivně silná svědectví o Poundově utrpení v kleci a jeho postupném duševním rozvratu. I tady rozpoznáme jistou tendenci: o zmírnění věznění se zde například nedozvíme. Snaha sahat Američanům do svědomí, u německého autora celkem pochopitelná, však naštěstí tvoří jen jednu z mnoha rovin hry, a navíc zřejmě není v Poundově případě zcela neoprávněná.

Úctyhodný šílenec

K pozoruhodnějšímu konfliktu dospěje hra ve chvíli, kdy se začíná připravovat proces. Poundův nakladatel na obranu básníka úspěšně mobilizuje celou plejádu významných literátů, aby soudu doložili, jakým je obžalovaný významným a výjimečným tvůrcem, zatímco obhájce volí opačnou taktiku a hodlá před soudem prokázat, že Pound je nepříčetný blázen. Obě linie se kuriózně prolínají. Prvním svědkem obhajoby je básník Robert Frost, který Poundovu osobnost pojedná s láskou a přesvědčivou úctou, druhým je psychiatr, jenž analýzou bizarních „bludů“ dospěje k diagnóze chorobného velikášství; proces volného řazení asociací, tak vlastní básnickému myšlení, je mu jen dalším dokladem vyšinutosti. Jeho závěry potvrdí i znalkyně orientovaná psychoanalyticky, která připomene Freudův výrok, že podstata umění tkví v neuspokojeném libidu, a v básníkově díle pak nachází četné příklady toho, že Pound ztotožňoval tvůrčí genialitu se sexuální potencí (o myšlení se například vyjadřoval jako o „ejakulaci inteligence“). Odtud prý pocházelo i jeho „přehnané vědomí vlastní důležitosti“, pohrdání nevzdělanci a měšťáky, kteří nerozuměli jeho poezii, a v důsledcích pak i jeho odklon od demokracie k fašismu. Znalkyně cituje Poundovy výroky, v nichž srovnává fašismus s dílem Jamese Joyce a Hitlera s Janou z Arcu. Hned po ní vystoupí jako svědek Hemingway, hluboce rozhořčený takovou „duševní pitvou“ (jeho roli bohužel Jiří Zahajský přehrává až do karikatury). Ve hře ovšem není psychiatrickým, právnickým a žurnalistickým žargonem pitván jen jedinec, ale poezie vůbec, a tato řemeslná reflexe duchovního světa tvoří svou tragikomičností asi nejnosnější plán hry.

Odpovědnost intelektuála

Různá svědectví načrtávají protikladné Poundovy tváře. Která byla ta pravá? Chudák soudce se marně pokouší vrátit k podstatě obvinění a nakonec pošle obžalovaného do blázince, aniž by rozhodl, zda v jeho případě šlo skutečně o zločin. Také hra pomíjí problém, do jaké míry má fascinující básník a elitní intelektuál právo vymykat se obyčejné občanské odpovědnosti - soustředí se raději na dobře zavedené téma konfliktu génia s přízemní společností. Ale i tak vyznívá silně. Proti všem rozumným či nerozumným argumentům v ní totiž také zaznívá Poundova poezie, a ta je strhující. Roli pološíleného, hluboce zraněného básníka svěřil režisér Otomaru Krejčovi. Jeho velebný a bolestný Pound, chvílemi nesmyslně žvatlající, chvílemi řvoucí záští i bolestí, ale především sugestivně recitující velké básně, prokazuje, jak blízko má umění k magii. Krejča svým hereckým projevem nejzřetelněji podtrhl skryté poslání hry: že na hodnocení tvůrčích osobností jednorozměrné etické soudy nestačí. Dílo bylo natočeno už loni a opravdovost Krejčova výkonu možná plynula i z jeho vlastního pocitu zneuznání, když musel zavřít svoje divadlo.