Život podle hollywoodského scénáře

Jedenáctého června 1988 usedl Miroslav Darmovzal z Brna do auta a zapnul světla. Zůstal ale ve tmě, i když přezkoušel knoflíky na palubní desce. Pak si uvědomil, že ve tři odpoledne musí být i venku světlo. Bylo to jako ze špatného filmu: pětatřicetiletý sportovec zjistil, že oslepl.

Lékaři neštěstí připisovali selhání imunity, diagnózu se jim ale nedařilo potvrdit. Pacient zatím ležel v nemocnici a během měsíců postupně ztrácel cit v rukou i nohou. Na původ nemoci měl vlastní názor: prostě žil příliš rychle. Při svém povolání provozního brněnských restaurací pracoval pozdě do noci. V hospodách se kamarádil s celou brněnskou galérkou, šlapkami, veksláky, taxikáři i estébáky. „Miloval jsem holky a kašlal na city. Jenže pak jsem najednou měl všeho dost. Odmítal jsem žít.“ Na podzim roku 1989 ležel v nemocnici bez vlády nad tělem a bez světla. Lékaři mu nedávali velkou šanci. Koncem listopadu uslyšel v rádiu o protikomunistickém převratu. Vzrušené hlasy ve zpravodajství v něm probudily naději, že také on sám by mohl začít znovu: „Dostal jsem novou chuť do života. Taky mi pomohla manželka. Do konce roku jsem vstal a chodil.“

Do nového života vstoupil jako člověk s novými vlastnostmi. „Pochopil jsem přírodní zákony, které platí i ve společnosti. Opustil jsem staré přátele a našel si nové. Jsem jiný.“ Po návratu z nemocnice vyhodil všechny léky, včetně očních kapek. Je opět fyzicky zdatný, narostly mu svaly a dokonce i vlasy, které neměl několik let. Když se mu…