Stádnost povýšená na ideu
Olympijská myšlenka včera, dnes a zítra
Kdykoliv se v souvislosti se sportem - a s olympijským hnutím zvláště - hovoří o politice, ukáže se velmi pokřivené vidění. Špičkoví činitelé jsou málem lustrováni, ale s reprezentacemi všech možných totalit se zachází jako v rukavičkách. Příklady máme po ruce. Pro mnohé lidi, včetně sportovců, je předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch nepřijatelný, či přímo fašista, protože působil jako ministr ve Frankově vládě. Týmž lidem ale nevadí, že Samaranchovi nebyly proti mysli olympijské hry v Pekingu, natož aby sami proti čínské kandidatuře protestovali. Zatímco Jižní Afrika a předtím i Rhodesie podléhaly nejpřísnější sportovní blokádě, reprezentanti i těch nejbizarnějších komunistických států jezdili po celém světě. Kde hledat příčinu?
Sport v rukou ideologie
Olympijská tradice byla obnovena právě před sto lety, ale podmínky se během pauzy trvající patnáct set let přece jen změnily. Antičtí olympionici by si nedokázali představit, že by reprezentovali svůj „národní tým“ - například Atény, Korint či Spartu. Byli to svobodní a svéprávní občané, kteří závodili sami za sebe. Taková idea ovšem neměla koncem devatenáctého - natožpak ve dvacátém - století šanci. Pro národní a kolektivistické trendy znamenal sport pravé požehnání. Jak lépe vyjádřit převahu národa či ideologie, než tabulkou objektivních výsledků? A jak se lépe ztotožnit s národem či ideologií,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu