Britská sociálka

Britská sociálka

Britskému filmu se dlouho nedařilo. Poslední léta slávy si odbyl v šedesátých letech, a pokud později nějaký britský režisér zaznamenal úspěch, odešel do Hollywoodu. Když nastoupila Margaret Thatcherová, škrtla podpory pro domácí film a filmový průmysl se složil ze dne na den - stejně jako český v roce 1990. „Typicky anglické“ filmy s vilami, květovanými křesly a klobouky se pak točily za americké peníze. Postupně ale postavila britský film na nohy televize. Dnes má BBC podíl na vzniku řady levných filmů natočených režiséry, kteří nepřijali americký filmový systém.

Bytelná britská reakce na bezduché těkání

Tři filmy zaznamenaly v minulém roce nečekaný úspěch: Parchant (Snapper) Stephena Frearse, Když prší kamení (Raining Stones) režiséra Kena Loache a Nazí (Naked) od Mikea Leigha. Filmy se liší stylem i žánrem, ale mají dvě věci společné. Jejich autory jsou známí a zkušení režiséři kolem padesátky a jejich filmy se odehrávají - jako dnes mnoho podobných snímků - v prostředí sociálně slabých Britů a Irů. Na takovou kartu američtí producenti sázejí neradi.A nejenom oni. Také u nás působí ohlas „otrhaných“ filmů překvapivě. Lidé v postkomunistických zemích se teprve nedávno oklepali ze všech těch rudých září nad Kladny a řeči o vykořisťování chudých či o tom, že chudoba cti netratí, mají u nás jiné zabarvení než v Británii. Ale Frears, Loach ani Leigh nejsou komunisté ani socialističtí realisté. Jejich tvorba je spontánní a…