Ruská reforma

Ruská reforma

Cesta ze záhuby a cesta do záhuby

I ti největší optimisté se domnívají, že po nedávných změnách v ruské vládě (které bývalý ministr financí Fjodorov označuje jako „puč rudých ředitelů“) je ekonomická reforma v Rusku vážně ohrožena. Pesimisté jsou přesvědčeni o tom, že pokusy o reformu před čtrnácti dny skončily. Hospodářskou transformaci je nesmírně obtížné politicky prosadit i se stálejší politickou reprezentací, která společnost vede a která má jasné představy a jasnou vizi toho, kterým směrem a jak rychle postupovat. Od ledna 1992, kdy Rusko ekonomickou reformu zahájilo, vystřídalo již tři předsedy vlády, čtyři ministry financí, dva guvernéry centrální banky, dva parlamenty a bezpočet změn reformního kursu. Už z tohoto pohledu se zdá, že Rusku patrně nikdo a nic příliš nepomůže. Přestože má bezpočet bohatých zdrojů, lidskými počínaje a surovinovými konče, zatím jich nemůže smysluplně využít. Dosud se totiž nepodařilo hospodářství stabilizovat: především zkrotit inflaci (která vždy znovu a znovu destruuje již dosažené výsledky) a nastolit rozpočtovou disciplínu. Nejprve se tedy zastavme u toho, co se na reformním poli v posledních letech vlastně odehrálo.

Dědictví

Co ruští reformátoři zdědili po srpnovém puči v roce 1991? Rozpočtový deficit v neuvěřitelné výši 31% HDP, devizové rezervy, které stačily na pokrytí dovozu maximálně na tři hodiny (21 miliónů dolarů), totální kolaps obchodu jak v bývalém RVHP, tak mezi…