Kultura•7. 2. 1994•2 minuty

Strach z jedné věty

V mém článku Provoz nade vše (Respekt 4/94), bilancujícím situaci českých divadel v minulém roce, došlo redakčními úpravami k posunutí významu některých pasáží. Nicméně prudké reakce (např. ředitele Klicperova divadla v Hradci Králové L.Zemana) na zmínku o tom, že se některá oblastní divadla v minulém roce umělecky či organizačně propadla, nepřímo potvrdily názor, vyslovený v původním textu - totiž nebezpečí absolutní závislosti divadel na magistrátech obcí.Jestliže se ředitelé oblastních divadel vůbec mohou domnívat, že jedna věta (míněná jako vyostřená pointa a nutně zjednodušující rozdílnou situaci v jednotlivých divadlech) je může zbavit dotací na tento rok, pak něco není v pořádku. Bylo by přece smutné, kdyby se městská zastupitelstva řídila touto větou víc než vlastní zkušeností s provozem a uměleckou úrovní divadla. Na to, aby divadla nebyla odkázána jen na milost a nemilost svých radních, také ve své obecné části můj článek apeloval.V této souvislosti mě napadá, jaké asi může být divadlo, které vzniká z takto nejisté, ne-li předem polekané pozice. Jaké by asi mohlo nastavit zrcadlo případně zkorumpovaným radním? Jakou může mít autoritu ve své obci, nakolik si vlastně věří, když by jej mohla z kořenů vyvrátit jediná, nikoli ve zlém úmyslu vyslovená věta?Svůj článek jsem psala mimo jiné i proto, aby se divadla pro příště nemusela bát svých radnic.

↓ INZERCE