Pád řádů

Pád řádů

K režijnímu debutu Petra Hviždě

Urozený poručík rakouské armády dostane roku 1776, tedy v době nazrávající k josefínským reformám, rozkaz zatknout, popřípadě na útěku zastřelit vojenského zběha, který se skrývá v blízkém klášteře. Poručík vnitřně nesouhlasí, neboť ctí vojenský řád a domnívá se, že jej svým rozkazem jeho nadřízený porušil. Rád by respektoval řád a ne nadřízeného, a proto chce nechat zběha utéci. Podobně je tomu v klášteře: představená zběhovi sice poskytne azyl, ale její zpovědník jí to rozmlouvá. Církevní moc se v té době podřizuje světskému řádu a císař zavírá jeden klášter za druhým. Vedení kláštera se rozhodne pro alibistický přístup: bude respektovat řád boží, to znamená, že nechá věci jít přirozenou cestou a zběha vydá vojákům. Kam ale patří dvacetiletý selský chlapec, který má císařskou uniformu a zároveň nesmrtelnou duši? Aspoň do jednoho řádového soukolí by měl zapadnout. Ovšem řád individuálního svědomí vstupuje do hry až nakonec, kdy představená bezmocně zvrací nad kaluží krve uprostřed kostela a čerstvě povýšený poručík cítí, že nedostál vůbec ničemu: ani bohu, ani císaři, ani sobě. Člověk zřejmě není schopen vymanit se z řádů, které si pro větší přehlednost sám vytvořil.Dvaatřicetiletý Petr Hvižď začal točit filmy ve čtrnácti letech a rychle se prosadil v amatérských kruzích, které u nás v sedmdesátých a osmdesátých letech tvořily protiváhu sterilně oficiální kinematografii. Jeho Stínohra vzbudila v roce 1985…