Sítě umělého světa

Sítě umělého světa

Povahu budoucího tisíciletí nepochybně ovlivní revoluční vpád digitální techniky do lidského soukromí. Kurzor na obrazovce počítače se stává věrným průvodcem našich životů a svět ovládáme dálkovým přepínačem televizních programů. Přelom věků budívá chiliastické představy o konci světa. Nezblbne z toho lidstvo? Nebude informačními sítěmi manipulováno k nenápadné, ale o to účinnější totalitě? Komu vlastně slouží média? Skryté politice? Reklamě? Zábavě? A máme se na ten nový mediálně propojený svět těšit, anebo se ho bát? Odpovědi hledal minulý týden v pražském Goetheho institutu tucet odborníků z Německa, Japonska i Čech.

Uhrančivá technika

Největší zájem budila technologie virtuální reality a INTERNET, mezinárodní počítačová síť, ke které se připojují stále nové a nové osobní počítače. Jde vlastně o jakousi obrovitou knihu bez začátku a konce, která se neustále rozšiřuje, aby obsáhla maximum informací a mohla tak nahradit veškeré knihovny, noviny, muzea, filmotéky, galerie, encyklopedie, statistické ročenky, prostě vše, co dosud vytvářelo a uchovávalo vědomí lidstva. Napojení účastníci mohou komunikovat s celou planetou hlasem, písmem, nejrůznějšími obrazy i zvuky. „Vstupujeme do umělých světů a navazujeme v nich vztahy s jinými lidmi,“ řekl v úvodní přednášce Michael Bielicki, profesor pražské AVU. Schůzky s přáteli ze San Francisca, Sao Paula, Jeruzaléma či Kjóta si dává v počítačově simulovaném baru: "Pijeme, tančíme, vyprávíme si vtipy, diskutujeme o smrti, lásce, umění a smyslu života a za chvíli zapomeneme, že jsme vzdáleni tisíce kilometrů."Elektronika dokáže působit i na hmat, dokáže okupovat všechny smysly, jimiž člověk vnímá svět. Vytváří tak fiktivní skutečnost - virtuální realitu. Známý virtuální umělec Jefrey Shaw prý nedávno při své návštěvě Prahy navrhl, aby se v jednom z domů, kde bydlel Franz Kafka, zřídila místnost s virtuální technologií, kde by se zájemci mohli po vzoru Kafkovy Proměny změnit v obludný hmyz. Nezávislý berlínský novinář Rudi Stoert hovořil o případu, kdy byli pravidelní návštěvníci jednoho střediska virtuální reality nedopatřením vystaveni drastickému erotickému programu a zúčastněné ženy pak dlouho prožívaly opravdové trauma znásilnění.

Politické souvislosti

Umělé světy vytvářejí i sdělovací média, jako je televize, rozhlas či tisk. Svou technikou už nikoho neohromují, ale o to mohou být nebezpečnější. Tvrdí to aspoň profesor Peter Glotz, který přednáší na univerzitě v Mnichově a zároveň jako poslanec za SPD předsedá v Bonnu parlamentní komisi pro média. Jeho přednáška byla mezi filozoficky laděnými proslovy výjimečná zaměřením na konkrétní současnost. Novou telekracii prý netvoří jen televizní, filmové či vydavatelské společnosti, ale i výrobci počítačů a správci telekomunikačních sítí. K Americe chová německý profesor typicky západoevropskou nedůvěru: mediální technologie je tam prý nejrozvinutější, což může vést k nové formě kolonialismu. „Nevyrovnají-li se evropští žurnalisté svými profesionálními kvalitami americkým, pak si Evropa mediální kolonizaci zaslouží,“ říká.Politický vliv je ovšem podle Glotze jen vedlejším produktem médií, hlavním je iluze. Těkáním mezi programy se obraz skutečnosti stává mozaikovitým a nepřehledným - fikce se v médiích překrývá s realitou a pravdu nahrazuje hra na klamání a odhalování klamu. Americké zpravodajské pořady údajně občas pracují i s najatými statisty. To je jistě klam, míní Glotz, ale kde jinde ho odhalit než zase v médiích? Pro komunisty byla hra na odhalování klamu nepřijatelná, a proto „elektrifikaci lidských vztahů“ nepřežili. Mravní nejistota ve věci médií vede prý k některým falešným úvahám. Informační nihilisté se například uklidňují tím, že drastické záběry zpravodajství nepovažují za opravdové: v „opojném střídání elektronických obrazů“ nemá podle nich realita čas, aby se udála. Intelektuálové jsou zase náchylní vyhrocené problémy světa zjednodušovat na prostý dualismus dobra a zla, aby skutečnost přizpůsobili mravním konvencím.Politiku médií dnes neurčují podle Glotze postoje majitelů, ale zájem konzumentů - z politiků se stali moderátoři, kteří musí zaujmout diváka. O rostoucí podobnosti mezi politiky a herci hovořil i český filozof Miroslav Petříček. Jejich výkony kontroluje mlčící masa u obrazovek, a proto musí být průhledné a pochopitelné, aby se zamlouvaly neviditelným voličům. Mlčící masu může politik uchopit jen statisticky. V tom tkví podle Petříčka určitá záruka politických svobod.Zatímco Glotz mluvil o televizi, zabýval se profesor Norbert Bolz z univerzity v Essenu hlavně novými digitálními médii. Etický problém podle něj spočívá hlavně v jejich přístupnosti. Ve snaze usnadnit obsluhu počítačů tvoří výrobci paradoxně stále složitější programy, čímž se prohlubuje propast mezi uživatelem a programátorem. Vzniká úzká vrstva specialistů a masa znevýhodněných počítačových analfabetů. Bolz také připomenul výrok dnes hojně citovaného Viléma Flussera, že se lidstvo „začíná dělit na programátory a programované“. Duch pražského rodáka, brazilského profesora a světového teoretika komunikace, nenápadně prostupoval celé sympozium. Vilém Flusser ostatně před třemi lety proslovil v témže sále Goetheho institutu svou poslední přednášku. Zahynul při automobilové nehodě, když se z ní vracel.

Návrat do ráje

Úvahy o jakékoli mediální mravnosti zcela zpochybnil logik Antonín Kosík: ve světě, který ztratil opravdovost, nemůže jít o pravdu, a tedy ani o etiku. Nahrazuje ji etiketa - soubor společenských norem. Většinu přítomných teoretiků ovšem možnosti nových technologií, zdá se, spíš okouzlily. Miroslav Petříček našel u starého německého filozofa Herdera vylíčení rajské doby, kdy člověk neznal jazyk ani odpovědnost a citově souzněl s celou přírodou. Onu původní rajskou empatii může podle něj lidstvu vrátit právě technologie totální komunikace: jedinec se slastně vnoří do umělé reality, v níž každý bude v kontaktu s každým, aniž by byl vystaven strastem přímých dotyků.Dvoudenní rozpravu uzavřel s překvapivou naléhavostí římský básník Ovidius. Filozof Petr Rezek přečetl a jen střídmě komentoval úryvek o Narcisovi a Echo z jeho Proměn. Mýtus o krasavci, lhostejném k jinochům i dívkám, jenž vzplál láskou k vlastnímu šalebnému odrazu ve vodě, zapůsobil v souvislosti s předchozími intelektuálními analýzami docela mrazivě.