Pražský kongres PEN klubu debatoval o toleranci

Pražský kongres PEN klubu debatoval o toleranci

Jestliže tak dlouho muvíte o toleranci, o romské otázce a o násilí v médiích, ráda bych věděla, jestli máte konkrétní návrh, jak tohle všechno řešit, zeptala se při konferenci v Betlémské kapli íránská autorka Fariba Haštrudiová. Nikdo z pódia, na němž dominovali Günter Grass a Ludvík Vaculík, jí neodpověděl. Debata setrvala v nezávazné rovině a nepohodlná otázka zůstala spolu s dalšími viset nad pražským kongresem světového PEN klubu. Jeho téma - tolerance - za celý týden nikdo úžeji nevymezil, a tak se z něho stal bezobsažný slogan.

Odvahu, ale jen trochu

Určitě lze souhlasit s kritiky, kteří tvrdí, že mezinárodní PEN dnes přežívá jen pojízdnou formou na luxusních výročních kongresech. Vzniká tak ale otázka, odkud tato organizace čerpá svou věhlasnost: pražský kongres akreditoval přes tři sta novinářů, místní diplomatický sbor měl celý týden pohotovost a ministr Tigrid obětoval kongresu většinu svého času. Přitom se mezi účastníky nenašlo více než sedm jmen, která by širší veřejnosti něco řekla, a závěrečné deklarace jen duněly prázdnými pojmy.Ve světovém měřítku lze proslulost PENu přičíst dobrým stykům známých (nikoliv nutně kvalitních) spisovatelů s vládními kruhy. U nás to platí dvojnásob. Členy PENu jsou Václav Havel i Václav Klaus, kteří také kongresu využili k novým formulacím starých stanovisek. Havel v úvodním projevu zdůraznil, že se dostavil spíše jako spisovatel než jako prezident, a Václav Klaus zase vyjádřil politování, že s ním „není zacházeno jako s řadovým intelektuálem“. (Pocit sounáležitosti politiků s intelektuální obcí se promítl i do paralelně probíhající debaty o násilí v médiích: už se nepíše o tom, zda jej omezovat, ale o tom, kdo je to vlastně intelektuál.)Původní myšlenkou světového PEN klubu bylo vytvořit elitní organizaci autorů, kteří propůjčí svá jména k propagaci pozitivních myšlenek, mezi které patří i obrana lidských práv. PEN pro tyto účely zřídil Výbor pro vězněné spisovatele, který monitoruje situaci v totalitních státech podobným způsobem jako Amnesty international. I tady je ale o čem uvažovat, protože žádné z národních center dodnes nenašlo odvahu „adoptovat“ například Salmana Rushdieho. Odvaha za každou cenu zkrátka nepatří k vybavení PEN klubu. Variací na stejné téma pak bylo i setkání nejméně sto padesáti velmi různorodých osobností v hostinci Na Rychtě. Básník Ivan Martin Jirous zde sepsal petici, v níž žádal vyloučení Václava Klause z PENu pro porušení stanov, jehož se Klaus dopustil tím, že se při návštěvě v Číně nezastal místních disidentů. Petici nakonec nikdo nepodepsal. Schůze trvala dlouho a účastníci si většinou odešli pro pivo. Zda bude mít tato podstatná, ale švejkovsky nedotažená akce nějakou dohru pro Klause, český PEN anebo vůbec pro nikoho, není zatím jasné. Nikdo se k ní totiž nehlásí.

Raději neoficiálně

PEN je organizace, která nikdy neriskuje ztrátu pohodlí svých členů. Většinu z nich stojí účast na kongresu 280 dolarů plus výdaje na hotel. Hostitelská země tak sice získá peníze na organizaci, ale důsledkem je, že si mnoho lidí svou účast na kongresu prostě kupuje. Alespoň v Praze tomu leccos nasvědčovalo: pět stovek zahraničních hostů se ze všeho nejvíc zajímalo o recepce a jejich neomalenost často vyváděla pořadatele z míry. (Například na audienci k premiéru Klausovi se místo pozvaných sto dvaceti dostavilo na pět set delegátů kongresu.)Kongres měl ovšem i jinou podstatně přijatelnější tvář. Dopolední jednání v hotelu Atrium se sice obvykle vleklo za účasti několika desítek zívajících delegátů, ale odpolední akce - většinou otevřené veřejnosti - byly překvapivě dobře navštívené. Plný sál posluchačů nebyl jen v Betlémské kapli, ale i na nenápadných seminářích a při mnoha veřejných čteních. Mnoho účastníků kongresu také ocenilo, že se v Praze dostali zároveň do vládních kruhů i do zakouřených hospod, kde se každá rozprava rychle dostala do přirozených kolejí už proto, že se od ní nic nečekalo.Překvapivý pak byl spontánní zájem pražské veřejnosti. Právě z něj vyplývá podstatné zjištění: ukázalo se, že existuje poměrně široká vrstva v Čechách žijících lidí, kteří jsou ochotni se aktivně účastnit nejrůznějších kulturních sešlostí a tříbit si názor v diskusi, přičemž není tak podstatné, aby se došlo ke zcela konkrétním závěrům. Nynější rozvoj české knižní kultury v podmínkách, kdy prakticky neexistují státní dotace, není tedy zřejmě náhodný. Napsat, vydat nebo si koupit knihu je u nás neskonale jednodušší a levnější než udělat totéž s filmem, divadlem nebo výtvarným uměním. Je to věc dostupná maximálnímu okruhu zájemců a dokazuje, že pesimistické předpovědi o „smrti české kultury“ nebyly na místě.Co tedy pražský kongres ukázal? PEN klub jako mezinárodní organizace je bezzubý a možná zbytečný. Důležité ale mohou být aktivity jeho národních center obrácené k veřejnosti. Určitě jsou užitečnější než velká, ale prázdná slova, mezi která - vytržená z kontextu - patří i tolerance. Má to ale háček: zájem o podstatné detaily je často diktován právě velkými nesmysly. Kdy jindy než při mezinárodním kongresu PENu by tolik lidí přišlo do pražské Violy na diskusi s ruskými básníky?