Dobrá zpráva z Říma

Dobrá zpráva z Říma

Arcibiskup Vlk povýšen na kardinála

Podle počtu věřících je Česká republika nejméně zbožná evropská země. Pražský arcibiskup Miloslav Vlk ale vždy upozorňoval, že čísla nejsou všechno. Doba komunistického útlaku sice mohla církev početně oslabit, zároveň ji ale „vytříbila“. Proto se nemusí bát budoucnosti.Důvěra nezůstala bez odměny. Arcibiskup byl před čtrnácti dny jmenován kardinálem a vysoký kredit představitele naší katolické církve ještě podtrhly spekulace předních italských deníků o nástupci nemocného papeže Jana Pavla II. Na jednom z prvních míst se vždy objevil nový pražský kardinál. Výjimečný úspěch dalšího Čecha na mezinárodní scéně uvítal jménem všech občanů i prezident Václav Havel. Otázka zní: jak toho arcibiskup dosáhl?

Člověk s perspektivou

Odpověď může být úplně jednoduchá: jde o běžný služební postup. Červený kardinálský klobouk k hodnosti pražského arcibiskupa přece patří už tradičně. A vyhlídky na papežskou mitru není třeba brát příliš vážně: svými tipy chtěli italští novináři jen zmapovat oblasti, odkud se může příští papež rekrutovat: vedle Vlka (zástupce Východu) uváděli brazilského kardinála José Freire Falcaa (třetí svět), milánského Carla Mariu Martiniho (za Itálii) a belgického Godfrieda Danneelse (západní Evropa). Do společnosti proslulých prelátů se dostal neznámý člověk z Prahy pouze proto, že byl na jaře jmenován předsedou Unie evropských biskupských konferencí. A to je přitom čistě organizační funkce, kde se oceňuje především loajalita. Se skutečnou pozicí v hierarchii ale přímo nesouvisí.Proti „byrokratické“ teorii se dá namítnout, že aspoň mezi východoevropskými biskupy má energický Miloslav Vlk (62 let) skutečně nejlepší předpoklady ke kariéře. Zažil pronásledování a nezapletl se s tajnou policií. Není nacionalista (na rozdíl třeba od slovenského kardinála Korce), naopak ovládá pět jazyků. Nepřipomíná do omrzení „konzumem zkaženému Západu“ přednosti „ohněm totality očistěných“ církví na Východě. Naopak má povědomí, jak se katolická církev otevřela světu po druhém vatikánském koncilu. Stručně řečeno, před mužem zvláštních kvalit se otevírá velká perspektiva.O tom, zda pražský kardinál dokáže najít svou cestu, paradoxně nejvíc pochybují někteří čeští katolíci. Svou kritiku Vlka přitom důsledně tají. Dá se to pochopit u farářů, kteří těžko mohou „pomlouvat“ šéfa. Ale také obyčejní věřící dodržují pravidlo loajality ke své církvi a výhrady si sdělují nejvýš mezi sebou. Co jim nejvíc vadí? Pražský arcibiskup během tří let úřadování ještě neporadil, jak zastavit postupný rozpad církevní organizace. Ve dvou třetinách českých farností dnes chybí duchovní správce, a protože je průměrný věk katolických kněží 67 let, počet neobsazených míst dále stoupá. Kdo ještě slouží, má na starosti především opravu zničených kostelů. Vedle stavebních povinností pak těžko stíhá pravidelné mše, pohřby nebo svatby. Ideál příkladných katolických komunit, které mají podle doporučení druhého vatikánského koncilu předvést sekularizované společnosti hlubší rozměr života, se tedy zatím neuskutečnil. Místo toho se drží strnulý byrokratický model, který (aspoň při pohledu zvenku) existuje jenom kvůli opakování několika úředních úkonů. Podle koncilových doporučení by to šlo napravit větší účastí věřících na veřejném životě církve (například by mohli častěji učit nebo zastupovat faráře při svatbách a pohřbech), nikdo ale zatím nevymyslel, jak změny prosadit. Biskupové místo toho vozí po Čechách kosti svatého Václava. „Impuls druhého vatikánského koncilu do naší republiky téměř nedorazil,“ připustil nedávno i arcibiskup Vlk. Žádná koncepce se ale podle něho „nemůže udělat od zeleného stolu a narychlo“.

Dědictví z podzemí

Význam připisovaný ve světě pražskému kardinálovi může mít ještě jeden důvod. Všeobecně známé jsou sympatie Jana Pavla II. k tzv. církevním hnutím. To jsou původně laické spolky, které se snaží oživit některé stránky křesťanského života. Miloslav Vlk je přívržencem jednoho z nich, hnutí foccolare (v překladu krb, ohniště). Založila ho koncem druhé světové války Italka Chiara Lubichová, které šlo o připomenutí bratrské jednoty mezi věřícími. Proto organizovala jejich úzké komunity, kde někteří členové žili společně v celibátu, jiní do společenství pouze docházeli. V Česku se komunity rozšířily v šedesátých letech. Postupně se z nich vytvořila neformální struktura, která v něčem mohla nahradit policejně kontrolovanou oficiální církevní organizaci. Proto se u nás víc než jinde života v komunitách účastnili kněží. V osmdesátých letech mezi mládeží převládlo modernější hnutí charismatické obnovy (jeho členům jde o „skutečné“ prožití svátostí křtu a biřmování), foccolare ale ze scény neodešlo. Účast v hnutí se po listopadu 1989 stala předpokladem vyšších církevních funkcí. Jenom tři ze současných jedenácti českých biskupů nebyli nikdy jeho členy.Jan Pavel II. oceňuje u nových hnutí, že vytvářejí neobvyklé křesťanské komunity, a oživují tak v intencích vatikánského koncilu strnulou církevní strukturu. Nemohou ji ovšem nahradit. Na rozdíl od běžně přístupné církevní praxe jsou totiž někdy až sektářsky uzavřené, k operativní práci v terénu se zase nehodí navyklé opakování jednoduchých myšlenkových schémat. Příslušnost k hnutí tedy může být špatnou kvalifikací u člověka, který má vést církev nějakým konkrétním směrem, jak ostatně dokládá příklad českých biskupů i nového pražského kardinála.Diskuse uvnitř církve se málokdy dostane na veřejnost. Proto se také málo ví o tom, jakou vlastně cenu přikládají čeští katolíci jmenování pražského kardinála. Nejde jenom o slávu. Vzpomínají na Vlkova předchůdce, arcibiskupa Tomáška, který byl ještě koncem sedmdesátých let po řadě kompromisů s komunisty úplně nečitelnou postavou a protagonistou boje za svobodu se stal až s červeným kloboukem. Od Vlka se boj s komunisty neočekává. Ale i jemu by mohla nová pokrývka hlavy pomoci k tomu, aby se konečně odhodlal věřícím sdělit, kam vlastně vede svou církev.