Církev má být chudá

Církev má být chudá

Vztah státu a církve na konci tisíciletí

V tom hlavním se myslím naprostá většina lidí shodne: církev by bohatá být neměla. Problém nastane, když dojde řeč na to, co vlastně míníme pod pojmem „chudá církev“, nebo jak chudá by vlastně měla být. Bohatství je totiž především vztah. Bohatý je ten, kdo má zřetelně více než lidé, s nimiž je srovnáván: v některých zemích může být známkou zámožnosti obyčejné jízdní kolo, ke standardu univerzitního profesora na Harvardu naproti tomu patří nejen slušné auto, ale ještě celá řada dalších, v jeho zemi zcela samozřejmých vymožeností, které přesto nebudí dojem bohatství. Rozšíříme-li srovnání o dimenzi času, vynikne relativita pojmu ještě více: ani chudý proletář západního světa by dnes nechtěl bydlet v kobkách, kterým se v raném středověku říkalo hrady a které byly vyhrazeny šlechticům.Jak poměřovat zámožnost církví v České republice dnes? Bude záležet na tom, kam si je zařadíme, co od nich očekáváme a s kým je budeme poměřovat. Přitom se mimoděk projeví i náš vztah k nim a názor na jejich budoucí úlohu ve společnosti. Ten, kdo je přesvědčen, že církev je anachronickou zbytečností, nevidí samozřejmě nejmenší důvod, proč by měla vůbec ještě něco vlastnit. Jeho pojetí církevní chudoby bude přísnější, než pojetí člověka, který od církve očekává například zajištění výchovy a vzdělání vlastních dětí. Oba tyto přístupy jsou legitimní a musejí se vejít do rámce nějakého modelu vztahu církve a státu.