Král je nahý
Francie žije popraskem kolem minulosti prezidenta Mitterranda
Završí-li Francois Mitterrand na jaře příštího roku - přes současné vážné zdravotní potíže - svůj druhý prezidentský mandát, bude to v novodobých dějinách Francie vskutku bezprecedentní událost. Z jeho předchůdců totiž nikdo jiný v Elysejském paláci čtrnáct let nevydržel. (Nejblíže byl generál de Gaulle, ale po desetiletém období se úřadu vzdal.) Mimo tento primát se k Mitterrandovi pojí další podstatný atribut výjimečnosti. Poté, co počátkem sedmdesátých let sjednotil roztříštěné a slábnoucí socialisty, se v roce 1981 - jako legitimní vůdce protigaullistické opozice - stal prvním levicovým prezidentem Francie, disponujícím nebývale širokými pravomocemi, které definovala současná pátá republika.
Francouzské mládí
Mitterrandova levicovost však byla vždy podezřelá. Nejenom komunisté mu vyčítali, že záměrně zneužil „pokrokové“ ideály k dosažení ryze osobního cíle. Mitterrand vskutku nikdy nebyl typem táborového řečníka, laciného populisty či neúnavného návštěvníka promaštěných dílen. Jeho inteligence, vzdělání, způsob projevu a dokonalá francouzština ho zdaleka odlišovaly od stranických tribunů lidu i od levicových francouzských intelektuálů, fanaticky zahleděných do marxisticko-maoistických utopií. Rovněž chladnokrevný a pečlivě promyšlený úskok, jímž se vzápětí po svém prvním volebním triumfu zbavil dvou komunistických ministrů, zasedajících poprvé ve vládním…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu