Bývalá lékařka závidí svému příteli jediné: smrt
Když primářka pražské porodnice na Vinohradech odcházela do důchodu, doporučovali jí kolegové pro nadcházející chvíle volna samé dobrodružné „koníčky“ - třeba podmořský průzkum nebo horolezectví. Nikoho z nich by přitom nepřekvapilo, kdyby je vzala za slovo. Doktorka Zita, vysoká, půvabně štíhlá dáma, byla pověstná nezdolným elánem a energií. Gratulanti, kteří jí na chalupu přijeli blahopřát k sedmdesátinám, zastihli jubilantku, jak sedí obkročmo na hřebeni střechy a vyměňuje spadlé tašky.Dnes je všem účastníkům tehdejší oslavy o deset let víc a doktorka Zita už nějaký čas horolezecké lano skutečně nepotřebuje. Leží doma na lůžku, odkud kvůli poruchám rovnováhy nemůže bez cizí pomoci vstát. Ačkoli má jídlo a pití připravené na dosah ruky, dotýká se ho jen málo a s obavami: důsledky trávícího procesu totiž musí vtěsnat do zhruba tří hodin denně, kdy jí problém s nepohyblivostí pomáhá překonat odborná ošetřovatelka.
Tak co s vámi, babi
Čas hrál v jejím životě významnou roli: skoro pořád jí scházel. Dva poválečné roky horečné činnosti prožila v Jugoslávii, kde se skupinou českých lékařů pomáhala zprovoznit novou nemocnici. Po návratu začala pracovat na tom porodnickém oddělení, odkud po několika desítkách let odešla rovnou do penze. Snad proto, že přivedla na svět tolik dětí jiných žen, vlastní potomky si nepořídila. Manžel jí zemřel, postupně ztratila všechny příbuzné, ze širokého okruhu přátel zbyla…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu