Masa a moc

Elias Canetti zemřel, jeho dílo si uchovává tajemství

Málokdo po válce naplňoval humanistické poslání literatury tak svědomitě jako Elias Canetti (1905 - 1994). Díky ohlasu své esejistiky a čtenářskému úspěchu pamětí se počátkem osmdesátých let stal kandidátem Nobelovy ceny za literaturu. Švédská akademie však stála před problémem: životní Canettiho dílo, rozsáhlá studie Masa a moc, se řadilo spíš k literatuře naučné a udělit nejvyšší literární cenu autobiografii? To už by se rovnou mohla dávat za život. Přes veškerou úctyhodnost zralých děl získal autor posléze cenu za svůj jediný, půl století starý román Zaslepení.

Požár v knihovně

V Canettiho nepříjemné a kruté prvotině se literární chirurgie mění v mrazivě zvídavou pitvu. Sotva pětadvacetiletý mládenec, který dva roky chladně a precizně popisoval hroucení svého světa, musel být zvláštní. Narodil se roku 1905 v bulharském říčním přístavu Ruse v rodině Španiolů, potomků Židů, kteří byli v 15. století vyhnáni ze Španělska a usídlili se na Balkáně, kde uchovávali až do našeho století staré tradice i jazyk ladino, dávnou španělštinu. Dědeček, bohatý obchodník, byl ortodoxní židovský patriarcha a liberální rodiče, znalí vídeňské nadnárodní kultury, se odstěhovali před jeho vlivem až do anglického Manchesteru, kde Elias první dva roky chodil do školy. Po otcově předčasné smrti přesídlila matka s dětmi do Vídně. Němčinu, jazyk pozdějšího literárního díla, si chlapec začal osvojovat teprve v osmi letech. Matka jej záhy začala seznamovat s hodnotami vysoké kultury, jimž sice tehdy nemohl plně rozumět, ale o to silněji je citově prožíval. Léta první války strávila rodina ve švýcarském ústraní. Na nátlak praktických příbuzných studoval Canetti po válce ve Vídni chemii, ale už v roce 1929, kdy získal doktorát, pracoval na Zaslepení a cítil se výhradně jako literát. Rozhodující vliv na něj měl obávaný vídeňský arbitr Karl Kraus, ale bezprostředním popudem k románu bylo setkání s berlínskou avantgardou. Přehodnocování ustálených hodnot zjemnělého a překultivovaného mladíka vykolejilo. Románem tvrdě účtoval se svým prostředím.Potrhlý vzdělanec Petr Kien, který v závěru knihy uhoří v knihovně, ztělesňuje s trapnou groteskností sebezmrzačení vzděláním, hypertrofii odtažitého vědění na úkor životaschopnosti. Účinek temné alegorie o zborcení kulturních iluzí autor ničím nezjemňuje, vyhýbá se mannovsky smířlivé ironii, nezná musilovský soucit. Prostor příběhu je abstraktní, pohyb je dán neúprosnou logikou. Základním básnickým prostředkem je metonymie, pojmenování celku jeho částí, detailem, který funguje jako pevný bod v geometrii myšlenkové stavby. Metonymické vidění, v případě románu zřejmé dědictví expresionismu, zapůsobilo později i na nezvyklou formu knihy Masa a moc.

Strach z doteku

Masa se Canettimu poprvé osobně zjevila v rozvráceném Německu počátku dvacátých let v podobě demonstrujících dělníků. Od té doby o ní nepřestal přemýšlet. Fenomén moci do jeho uvažování vstoupil o deset let později, krátce předtím než německé masy, opojené orgasticky vzrušeným řečněním a kolektivními rituály nacistů, vynesly k moci Hitlera. Když před ním Canetti z Rakouska na poslední chvíli prchal, uložil si prý zákaz psát beletrii, dokud plně nepostihne podstatu obou zlověstných jevů. Kniha Masa a moc vyšla až roku 196O. Zaujala, ale jako epochální vnímána nebyla. Svět už žil jinými problémy: vzrůstalo napětí mezi supervelmocemi a jejich vojenskoprůmyslovými elitami, které svou moc o masy už nemusely opírat, a proto je pacifikovaly - na jedné straně terorem, na druhé konzumem. Téma navíc nebylo nové: masa byla jako fenomén reflektována už od chvíle, kdy za zpěvu Marseillaisy vstoupila do moderních dějin, nemluvě o moci, reflektované odedávna. Psychologická, sociologická, filozofická, historická či politologická literatura na stejné téma byla nepřehledná už ve chvíli, kdy se Canetti koncem třicátých let pouštěl do práce. V jinak rozsáhlé bibliografii ji ovšem nenajdeme - snad aby dal autor najevo, že jeho bádání vychází výhradně z historických a kulturně antropologických pramenů, a je tudíž zcela původní, nezávislé na interpretacích, k nimž před ním dospěli jiní. Odborníky musel takový přístup přinejmenším udivit. Mnohá Canettiho tvrzení vycházejí navíc spíš z intuice než z doložitelného poznání a jeho kategorické soudy často překvapí tím, s jakou jednoznačností pojímají jevy zřetelně mnohoznačné. Vědeckým zvyklostem neodpovídá ani průzračně srozumitelný literární styl. Autor byl nicméně ještě po pětadvaceti letech přesvědčen, že jeho poznatky si uchovaly platnost „navzdory lehkomyslnosti, s jakou byly uloženy ad acta“.V doslovu k českému vydání knihy Masa a moc (nakladatelství Arcadia, 1994) vyzdvihl autor vynikajícího překladu Jiří Stromšík především metodu Canettiho myšlení a sám autor si poznamenal, že „forma Masy a moci se ještě ukáže jako její síla“. Nejzřetelnějším rysem knihy je nezvykle široký rejstřík různých přístupů k tématu. Autor psychologizuje, filozofuje, domýšlí historická a přírodovědná fakta, interpretuje staré mýty a náboženské rituály, ale také pozoruje všední život a čte noviny, přičemž různorodé zdroje poznání sjednocuje vlastní niternou zkušeností. Už na prvních dvou stránkách přichází s apodiktickým, avšak nepříliš průkazným tvrzením, že základním atributem člověka je strach z doteku a že pouze v mase nastává „jediná situace, v níž se tento strach zvrací ve svůj opak“. Hned na začátku se tak čtenář setká s provokativním rozporem mezi objektivním tónem výkladu a subjektivní povahou sdělovaného, který naznačuje, že knihu zdaleka nelze chápat v jediné rovině.

Nepodstatní tyrani

Masa a moc má jistě své naučné hodnoty, ale především je velkou beletrií, básnickou vizí lidského univerza, svéráznou Božskou komedií dvacátého století. „Od té doby, co musejí víc vědět, jsou básníci zlí,“ zapsal si autor, který se vždy považoval především za básníka (v německém smyslu slova Dichter, značně přesahujícím českou představu lyrického veršotepce) roku 1943. Na Mase a moci začal pracovat v apokalyptickém okamžiku dějin a pro svou „zlobu“, plynoucí ze zoufalství, našel mimořádně účinný výraz: „vědecký“ odstup a chlad. Masa, v níž jedinec ztrácí své úzkosti a zábrany, aby se slastně rozplynul v davu, je zkoumána jako přírodní úkaz, nebezpečný živel, dravý živočich. Canetti popisuje její růst i zánik, třídí její formy, uvádí okolnosti, které jí svědčí, popřípadě ji ohrožují. Dvousetmiliónovou masu tvoří již spermatozoidy v mužském semeni, nejtišší masou jsou mrtví na všech hřbitovech světa. Lidský život je neustálou konfrontací mezi osobním a masovým vědomím, neboť každý náleží k nějaké mase, v jejíž prospěch se zříká větší či menší části své individuality. Latentním zárodkem každé masy je její krystal, skupina jedinců, plně identifikovaných s určitým společným cílem, kteří mohou za příznivých podmínek spící masu zaktivovat a stmelit kolem svého programu. Zacházení s masou je základní technologií moci. Hlavním nástrojem je rozkaz. Vzhledem k tomu, že mocným přináší nejvyšší slast pocit, že přežili druhé, bývají zformované masy vedeny k zániku. Teror, masové vraždy, genocidy národů jsou přirozenými projevy lidstva. Etnografické zprávy o rituálech primitivních kmenů, historické údaje o starých civilizacích i současná politická praxe potvrzují, že masa i moc se řídí neměnnými vzorci. Parlamentní systém je v podstatě jen kultivovanější odvozeninou zápolení divošských mas.Pro Canettiho myšlení je charakteristická střídmost, určitost a tvrdá disciplína, s jakou dodržuje pravidla, která si sám uložil. Stejně jako v románu Zaslepení jsou i v Mase a moci základními prvky zvětšené detaily, v nichž se zrcadlí celek - psychologické postřehy, historky z historie, skupinové zvyky a návyky, chorobopisy šílenců. Autor je pečlivě vybírá, zvažuje, třídí a zasazuje do abstraktní kompozice. Téma by se jistě dalo po čerstvých zkušenostech s totalitami pojednat s barvitými odkazy na nedávnou minulost, ale kniha uvádí poznatky spíš všední či odlehlé. Hitlera ani Stalina, kteří už vstoupili do moderní mytologie jako obludná strašidla, autor téměř nezmiňuje, byť i hrůza, kterou vyvolali, stála u zrodu knihy. Jména nejsou důležitá, neboť takové nestvůry existují v každém člověku odpradávna a je na každém, aby je v sobě odhalil a zneškodnil. Do temných propastí lidské duše vstupuje Canetti s myslí zdánlivě nezáludnou a ve srovnání s Freudem, Adlerem či Jungem, kteří zde vysoce sofistikovaně bádali před ním, připomíná spíš starého dobrého Brehma. Tajemné nevědomí, v němž kvasí biologické či archetypální temno, dokáže v podání psychoanalytiků nebezpečně fascinovat, ale pozdní měšťan Canetti, dědic Thomase Manna, Hermanna Brocha a Roberta Musila, mase ani moci fascinovat nedovolí. Jeho vzorem byl ostatně dvorní rada Goethe, jasný duch, který uměl napsat Fausta i Mefista tak, aby pravdu měla Markétka.

Poslední lest

V Canettiho deníkových zápiscích zarazí nepřipraveného čtenáře některé až posedle vyhraněné postoje. Patří k nim vášnivě deklarovaná nenávist ke smrti. „Měj odvahu postavit se jí, navzdory vší marnosti. Odvahu plivnout smrti do tváře,“ zapsal si v roce 1982 a o tři roky později si poznamenal: „Tady stojí a dívá se na smrt. Neprokáže jí tu čest, aby s ní počítal, nikdy se před ní nesklonil. Nazýval ji jménem, nenáviděl ji, zavrhl ji. Ač uspěl tak málo, je to víc než nic.“ Sotva si představíme donkichotštější vzdor. Nevyhnutelnost smrti akceptovaly všechny lidské civilizace a nanejvýš nabídly pro útěchu nějakou formu transcendence. V profánním kontextu vyznívá patos Canettiho bojování se smrtí podivínsky a téměř nesnesitelně - smíření s neodvratnou cestou všeho těla jsme si už přece vesměs dávno odbyli - a Boha se Canetti opakovaně zříká jako příliš snadného útočiště. Šlo o dětsky vzdorovité gesto? Magické zaklínání vlastní nesmrtelnosti? Slepou uličku, kam může zabloudit i ten nejjemnější intelekt? Canettiho dílo si přes jasnost stylu svá tajemství uchovává, přesto lze najít jisté vodítko: silnou nedůvěru k jakémukoli úspěchu. Autor, ctící neúspěch, samozřejmě věděl, že snaha absolutně odmítnout smrt má na zdar tu absolutně nejmenší šanci. Zemřel 14. srpna ve věku devětaosmdesáti let.