Normalizace jako nehoda

Normalizace jako nehoda

Před pětadvaceti lety potlačil režim poslední odpor

Je v Česku zvykem, že uzlové body naší novodobé historie označujeme názvy měsíců. Srpen je vyhrazen pro sovětskou okupaci v roce 1968. Můžeme ho však považovat za přelomový ještě v jiném smyslu. 21. srpna 1969 se moc vypořádala s posledním záchvěvem odporu. Za pomoci armády a Lidových milicí potlačila spontánní lidové demostrace v českých městech. Naposledy se tenkrát objevily u nás neobvyklé historické rekvizity: barikády, střelba a mrtví. Normalizace se stala realitou - od této chvíle už režim neměl zapotřebí zabezpečovat své fungování podobnými metodami. A fungoval dvacet let. Můžeme si položit otázku, co nám celé období normalizace přineslo, respektive jaký význam má nebo může mít tato dvacetiletá zkušenost pro dnešek a budoucnost. Podíváme-li se na normalizaci z hlediska dnešního budování kapitalismu, budeme moci konstatovat, že některé předpoklady našich dnešních úspěchů leží právě v normalizaci a že nás jaksi mimoděk vybavila řadou pozitiv: Strana se definitivně zdiskreditovala a přišla o jakýkoliv reformátorský potenciál, lidé se poměrně důkladně vyléčili z iluzí o socialismu, ať s lidskou tváří nebo bez ní, i o třetích cestách. Během normalizačního dvacetiletí se v národě rovněž upevnil soubor obtížně definovatelných vlastností, které způsobují, že se mu dobře vládne a že ani dnes nedělá při transformaci žádné větší problémy: přizpůsobivost na poměry, ochota chápat,…