Kdo za to může?

Kdo za to může?

Premiér se bojí nervozity v řadách osvědčených profesionálů

Václav Klaus se celý minulý týden usilovně snažil smazat nepříznivý dojem, který ve společnosti vyvolal jeho „zásadní“ rozhovor s redaktory Rudého práva. Šlo především o pasáž, ve které se premiér pustil do hodnocení minulosti. Výro „je na čase, abychom jasně řekli, že viníkem toho, co se tady dělo, byl komunistický systém a nikoliv pár jednotlivců, kteří v rámci něho páchali ty či ony nedobré činy,“ zněl totiž doopravdy skandálně. Slova, logicky nesmyslná i v akademické debatě, padla navíc ve chvíli, kdy tisk informoval o svého druhu dějinné události: vyšetřovatelé začali trestně stíhat první tři sadisty, kteří tady v 50. letech mučili a vraždili politické protivníky režimu. Díky této významové shodě okolností měl Klaus celých uplynulých sedm dní co dělat, aby vysvětlil, že „je skutečně absurdní“ považovat ho za odpůrce snahy potrestat konkrétní komunistické zločince.S tím se dá souhlasit. Představa, že by Klaus opravdu nesouhlasil s osobní odpovědností lidí za jednotlivé krutosti páchané s anonymní podporou totalitního státu, je za vlasy přitažená. Přesto nelze výrok o systému jakožto jediném viníkovi považovat jednoduše za selhání premiérovy argumentační schopnosti. Byl to nepřehlédnutelný signál pro velkou skupinu občanů tohoto státu, kteří sice v minulosti nespáchali žádný právně postižitelný zločin, ale kteří se mnohem více než běžný „kolaborující“ občan podíleli na chodu…