Dvě století provizorií

Dvě století provizorií

Aféry kolem Národní galerie signalizují, že systém jejího řízení vyžaduje změnu

Vincenc Kramář, který řídil Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění od června 1919 do ledna 1939, napsal v roce 1921: „Dosavadní soukromá provinciální sbírka, (…) udržovaná soukromou obětavostí a láskou k domovině po celé století, (…) nabývá nyní nového významu: zastupuje státní sbírku nového státu.“ Zestátněním obrazárny, k němuž došlo ve dvou fázích v letech 1934 a 1936, se splnil jeho dlouholetý sen: od 1. ledna 1937 se mohl podepisovat jako ředitel Státní sbírky starého umění. Název bral ohled na národnostní menšiny, ale čeští historici umění v mimoúředním styku o této instituci již od sklonku třicátých let hovořili a psali jako o národní galerii. Všeobecně se název Národní galerie začal užívat od června 1945 a roku 1949 byl kodifikován zákonem.

Obrazárna ze vzdoru

Založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1796 bylo víceméně českým zemským „vzdoropodnikem“, jímž se stavovská společnost bránila rostoucí centralizaci rakouského soustátí. Od roku 1804 byla galerie v některých dnech zpřístupněna veřejnosti. Původně sídlila v Černínském paláci, odkud však byla roku 1809 vyhoštěna, aby uvolnila místo vojenskému lazaretu; v letech 1813 - 1871 nalezla útočiště ve svěřeneckém domě hrabat ze Šternberka (kam se sbírka starého evropského umění Národní galerie roku 1945 vrátila). Roku 1885 se Obrazárna…