Nic než můj kolektiv

Nic než můj kolektiv

Několik poznámek o Japonsku

Sedm hodin ráno. Neděle. Konec roku na spadnutí. Venku šero a lezavo, nikde ani živáčka. Ticho náhle prořízne kvílivý zvuk sirény, po jehož doznění zahlaholí amplión: „Dobré ráno, je přesně sedm hodin. Nástup na brigádu!“ Pět minut poté se z okolních domů začnou trousit rozespalé hospodyňky třímající v ruce tu motyčku, tu košťátko s lopatkou či igelitový pytel na odpadky. „Brýtro, to zas máme dneska zimu, viďte,“ cedí sykavě mezi zuby. Jedna po druhé si přičapnou na bobek a začnou plít trsy trávy, jejíž existenci lze s ohledem na roční období spíše jen tušit. Po hodině úporného snažení se opět rozezní siréna a amplión vydá další povel: „Je přesně osm hodin. Ukončete, prosím, práci! Děkujeme vám za námahu, můžete se rozejít. Domovní důvěrníky prosíme, aby…“ Postavy, teď již probrané chladným ranním vzduchem, mumlají navzájem zaklínací formule („To jste se ale ráčila unavit. Odpusťte, že odcházím před vámi.“) a šourají se zpět do příbytků, aby tam připravily snídani pro své, většinou dosud pospávající druhy a potomky.

Bez „rozumných“ pravidel

Že ta scéna něco připomíná? Samozřejmě. Jsme na obecním či prefekturálním sídlišti, jakých je po celém Japonsku desetitisíce, a právě jsme se stali svědky pravidelného nedělního úklidu. Že zrovna tuto neděli chcete jet na návštěvu k příbuzným? Že jste nachlazení, po flámu nebo se vám prostě jenom nechce vstávat? To přece není omluva! Každá rodina musí…