Nevlastní válka
Před osmdesáti lety odjížděli naši dědové bojovat za císaře pána
První světová válka má v Česku divný zvuk. Přinesla nám sice samostatnost, ale jinak jako by se nás Čechů příliš netýkala. Nikoho ani nenapadne se pozastavit, že žádný státní činitel u příležitosti 80. výročí jejího vypuknutí nepronese projev, že se nekladou žádné věnce. Nikdo neoslavuje a nikdo také netruchlí. Přesto nám dodneška zbylo po této válce cosi velmi viditelného - pomníky padlým uprostřed českých návsí a náměstí, pomníky hustě popsané jmény těch, jejichž hroby zůstaly zapomenuty v daleké cizině. Ovšem už v době, kdy byly vztyčovány, měli lidé problémy s tím, jak uchopit smysl těchto obětí. V nápisech tehdy nemohlo stát „Padli za vlast“ nebo „Našim statečným synům“. A tak se můžeme setkat se střízlivým „Obětem světové války“ i velmi sporným „Obětem boje za svobodu“. Už tehdejší rozpaky naznačily, že tito mrtví, stejně jako naše účast ve válce, nebudou mít své místo v národní paměti, ale právě jen na mramorových sloupech.Nebýt těchto pomníků, nemohli bychom si dnes snad už ani uvědomit, že v první světové válce měli Češi největší přímé vojenské ztráty v dějinách vůbec. V rakousko-uherské armádě bojovalo na 700 000 etnických Čechů, a z nich 110 až 150 tisíc nalezlo v c. k. uniformách smrt. Těch, co skutečně padli v boji za národní svobodu, tedy legionářů, bylo více než stokrát méně. Například v nejslavnější bitvě u Bachmače, kde mimo jiné bojovali Češi proti Čechům…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu