Šest měsíců Pavla Tigrida
Ministra kultury nejtěžší zkoušky teprve čekají


Když Pavel Tigrid před půl rokem vstoupil jako nejvyšší úředník do resortu kultury, byl vlídně uvítán všemi významnějšími subjekty demokratické politiky i kulturní veřejností. Ozvalo se jen pár rezervovaných hlasů. Zleva, že je neodborník, který navíc žil v zahraničí, krajní pravice štěkla, že jen dokončí rozpad české kultury, exil si povzdechl, že „není šťastné se vracet“. Nejskeptičtější byl sám ministr: jeho úřad prý musí v nových podmínkách teprve prokázat, zdali je opodstatněný, a rozjásaná kulturní obec bude asi brzy rozčarovaná. Jako zkušený politický komentátor tak vystihl to podstatné. Má vůbec existovat vládní instituce, která řídí něco tak individuálního a diferencovaného, jako jsou tvůrčí procesy? A lze se vůbec rozumně domluvit s citově laděnými obhájci nadřazenosti kulturních hodnot?
Kultura jako výraz života
O svém pojetí kultury Pavel Tigrid mnohokrát hovořil a psal už v minulých letech, a je tudíž vlastně prvním ministrem kultury s vyhraněnou koncepcí. O jeho polistopadových předchůdcích - ať už to byl muž mnoha dobrých úmyslů a slabé ruky Milan Lukeš, efektní rétor Milan Uhde či Jindřich Kabát, který svůj post získal díky koaliční dohodě - se něco takového říci nedá. Tigridovo pojetí kultury ovšem oživuje staletý spor, který se vyhrotil zejména v Německu - totiž, zda kulturu vnímat jako vznešenou národní instituci, ušlechtilý produkt univerzit,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu