Mýty středoevropské bezpečnosti

Mýty středoevropské bezpečnosti

„Partnerství pro mír“ a země Visegrádu

Když americký prezident hovořil v Praze o středoevropské spolupráci, místo aby apeloval na jednotnou linii či koordinaci visegrádských zemí, doslova řekl: „Navrhl jsem různé způsoby, kterými můžeme podpořit regionální integraci, včetně podpory regionálních projektů infrastruktury, jako jsou dálnice, komunikační sítě a dopravní systémy."Takový důraz na konkrétní projekty jako by vypadl z úst Václava Klause - prezident Clinton také zařadil zmíněný odstavec do své řeči až na poslední chvíli, po setkání s českým premiérem v obchodním domě K-Mart. Zdá se, že visegrádská skepse české vlády pomalu nachází ohlas i na Západě. Koneckonců "Partnerství pro mír“ je svým výběrovým charakterem právě této skepsi šito na míru. Přesto nejenom u nás přežívají některé mýty, které celou věc zjednodušují, ideologizují či zatemňují.

Mýtus zrady

Proč jsme nebyli přijati do NATO společně a nyní, kdy je k tomu nejvhodnější doba? Ustupuje Západ Jelcinovi, aby ztlumil vliv Žirinovského? Sílí postavení Christopherova náměstka Talbotta, známého rusofila? Čeká Německo, až odejde poslední ruský voják? Takto znějí otázky komentátorů. Jistě, na každém šprochu je pravdy trochu, ale více napoví střízlivá analýza, jakou například poskytl v prvním letošním čísle týdeníku Die Zeit Theo Sommer. Argumenty proti okamžitému rozšíření NATO shrnul do pěti bodů.1) Rozhodující článek 5 Severoatlantické smlouvy, podle něhož je útok na jednoho smluvního partnera považován za útok na všechny partnery, nezavazuje k ničemu konkrétnímu: škála reakcí sahá od soustrastného dopisu až po nasazení jaderných zbraní. Hlavní záruka bezpečnosti Západu spočívá v rozmístění jednotek členských států na východní hranici Aliance - především jde o americké jaderné zbraně na západoněmecké půdě. Chce Západ skutečně posunout vojenskou hranici o 600 kilometrů na východ?2) Při loňském Bertelsmannově fóru v Petersbergu se polská premiérka, český premiér, maďarský ministr zahraničí i slovenský náměstek ministra zahraničí vyhnuli odpovědi na otázku, do jaké Aliance vlastně chtějí: do papírového NATO jako Francie a Španělsko, nebo do vojenské organizace se vším, co s ní souvisí - včetně případné instalace amerických jaderných zbraní na svém území? Stačí-li jim první možnost, netřeba brát jejich obavy příliš vážně.3) NATO se dopustilo - jen geopoliticky vysvětlitelné - chyby, když v roce 1952 přijalo znesvářené Řecko a Turecko. Má si teď Aliance přibrat pás členských států, které mají problémy se sousedy nebo s menšinami?4) Nelze izolovat Rusko, dokud se samo nebude izolovat oživenou agresivitou. Kdyby se dostal k moci Žirinovskij, NATO by s rozšířením na východ neváhalo.5) Západní spojenectví vězí v hluboké krizi identity: jde o poměr mezi Evropou a USA v podmínkách snižování početních stavů armád a výzbroje. Kdo by chtěl přistavovat, nejsou-li ještě hotové základy?

Mýtus Visegrádu

Proč visegrádské státy nekoordinují svůj postup? Odpověď je prostá. Kdyby se vydaly heroickou cestou „všichni za jednoho, jeden za všechny“, narazily by přinejmenším ve třech bodech. Za prvé by Alianci postavily před jedinou možnou - a tudíž přeopatrně zvažovanou - volbu: posunout hranici o 600 kilometrů na východ, nebo ji neposunout vůbec. Za druhé by šance každého kandidáta závisely na ostatních: Čechy a Poláky by tak mohl diskvalifikovat slovensko-maďarský spor. Za třetí by se projevily vnitropolitické rozdíly: česká vláda - na rozdíl od například polské - zastává názor, že zbytečně hlasité a marné „bušení na vrata“ NATO snižuje její kredit u voličů.Další odlišnost je zřejmá z pohledu na mapu. Jsme jediným visegrádským státem, který nesousedí s Ukrajinou. Z toho plyne důležitý fakt: Ukrajina pro nás nepředstavuje jediný izolant od Ruska a díky tomu se nalézáme až ve „třetím ochranném pásmu“ NATO. (První pásmo tvoří - nepočítáme-li s ruskou enklávou kolem Kaliningradu - Ukrajina, Bělorusko a baltské republiky, druhé Polsko, Slovensko a Maďarsko a třetí Česko, Rakousko a Slovinsko.) Navíc jde o izolant krajně nebezpečný - ještě před několika týdny obhajoval pražský velvyslanec této mocnosti ukrajinské pojetí jaderných hlavic jako „národního bohatství“. Na rozdíl od Polska, Slovenska i Maďarska bychom si mohli dopřát pragmatičtější postoj: raději vidět Ukrajinu pod vlivem relativně reformního Ruska, než rozehrávat ukrajinskou kartu proti Moskvě a ve prospěch kyjevských brežněvovců.

Mýtus celoevropské bezpečnosti

Málo zdůrazněnou, ale významnou stránkou Clintonovy návštěvy je postoj české opozice. Sociální demokraté se přihlásili k NATO i k „Partnerství pro mír“ a podle Václava Grulicha není ani možné podmiňovat vstup do Aliance společným krokem visegrádských zemí. Týž poslanec však říká, že nejprve se musí NATO přeměnit v celoevropský bezpečnostní systém. Tady jde ovšem o nedorozumění. Na rozdíl od nemohoucí Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě (na kterou stále sází například Levý blok), jež nedokázala uhasit jediný konflikt, je totiž „Partnerství pro mír“ jedinou možnou cestou k požadovanému systému - může rozšířit fungující Alianci, aniž by rozředilo její účinnost. Bezpečnost nelze nařídit shora, ale musí vycházet z jádra, které se osvědčilo.„Partnerství pro mír“ přivítal s drobnou výhradou i František Trnka. Jeho slova „zatím nikdo nedefinoval, proti komu se zabezpečujeme“ však svědčí o tom, že předseda LSU začíná ztrácet kontakt s realitou. Poslední iniciativa NATO je charakteristická právě tím, že není namířená proti nikomu, ale naopak otevřená pro všechny - teoreticky od Rakouska po Tádžikistán. Její cíl dobře vystihl například Karl Feldmayer ve Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Pro bezpečnost Evropy je důležitější úspěch demokratických sil v Rusku než rozšíření NATO na východ. Kdyby však reformisté v Moskvě ztroskotali, Aliance si nebude muset vyčítat, že propásla šanci vybudovat společně s Ruskem systém evropské bezpečnosti.“