Zdroj národní síly s pachutí minulého století

Zdroj národní síly s pachutí minulého století

Sokolský slet se po desetiletích opět konal v Praze

Snahy navrátit bývalý lesk kdysi slavným okamžikům a tradicím se mohou někdy podobat exhumaci a následnému oživování mrtvol. Pokud schází živná půda, ani sebevětší nadšení pamětníků a jejich následovníků nemusí vyústit v nic důsažnějšího než v nostalgickou připomínku minulosti či folklór svého druhu.Všesokolský slet, jehož dějištěm byla poprvé po šestačtyřiceti letech opět Praha, jistě nerozptýlil všechny pochybnosti kolem dnešní existence Sokola, nicméně ani nepotvrdil - nikterak nereálné - obavy, že se jeho vývoj bude ubírat výše naznačeným směrem. Průběh sletu se vyznačoval spíše skromností než patosem a z vyjádření jeho iniciátorů i účastníků bylo většinou patrné, že nemají v úmyslu vstupovat do téže řeky ani nepovažují slet za symbolickou tečku za stotřicetiletou existencí Sokola.

Nový obraz ideálního Čecha

Ačkoli u počátků Sokola stály tak významné osobnosti národního života jako bratři Grégrové, Palacký, hrabě Thurn-Taxis a Josef Mánes, ideovou pečeť mu vtiskl Miroslav Tyrš. Tyrš, v jehož osobnosti se snoubila a svářila služba národu, oddaná až k sebezapření, s touhou po individuálním vyniknutí jako historika výtvarného umění, si uvědomoval jednostrannost národního programu zaměřeného na kulturní a vzdělávací osvětu. Inspiraci k jeho širšímu zakotvení mu poskytla zejména antická olympijská tradice, v níž nacházel ztělesnění ideálu harmonického rozvoje tělesných a duševních schopností člověka, a soudobé myšlenkové proudy - darwinistické pojetí lidské civilizace jako boje o přežití národů a Schopenhauerova filozofie nadosobní vůle jako hybné síly života. Na takto vyznačeném půdorysu doplnil Tyrš ideální obraz Čecha o nové vlastnosti: tělesnou zdatnost a morální sílu jako rub a líc téže mince, nepoddajnou vůli, nezištnost, kázeň a obětavost ve prospěch celku. Aktuální podnět k praktické realizaci svých představ nalezl Tyrš v působení německých vlasteneckotělocvičných spolků - Turnvereinů.I když se myšlenka Sokola nevyznačovala mimořádnou původností, její rozvinutí a praktický dosah byly jedinečné. Sokolské hnutí, zrozené počátkem šedesátých let minulého století, se rozšířilo nejen do českých menšin žijících mimo vlast, ale prakticky vzápětí přerostlo hranice české společnosti a zapustilo kořeny postupně ve všech slovanských zemích..Pražský tělocvičný spolek, v roce 1862 osamocený a čítající několik desítek členů, se stal ohniskem organizační struktury, která pokrývala prostřednictvím místních jednot a jim nadřazených žup prakticky kompletně území s českým a slovenským osídlením. Po roce 1945 se k Sokolu hlásilo více než milión osob, tedy asi dvanáct procent obyvatel tehdejšího Československa.Hnutí, jehož význam byl eminentně politický, působilo svým vlivem především mimo mocenskou sféru, uchovávalo si odstup od politických půtek doby a nenechalo se ani mnohaslibnými námluvami připoutat k nějaké politické straně, mladočechy počínaje a komunisty konče. O skutečné nadstranickosti a nadkonfesijnosti Sokola, zdůrazněné ve stanovách Tyršem a Fügnerem, svědčí i fakt, že do jeho řad později vstupovali jak komunisté, tak katolíci, přestože jejich ideologické založení mělo se sokolskými myšlenkami máloco společného. Ani přes trojí zákaz činnosti (za obou světových válek a po únoru 1948) a s ním spjatou perzekuci nepřestal Sokol nikdy úplně fungovat a nepozbyl podstatných rysů své identity.Každá tradice představuje jistý potenciál možností, zároveň je však břemenem, pod jehož tíhou se může její nositel zhroutit. V případě Sokola je navíc tato tradice komplikována neblahým dědictvím komunistického „zužitkování“ sokolské myšlenky ve spartakiádách a ideji jednotné, masové tělovýchovy. Toto dědictví pootevřelo nyní rozpor mezi exilovými organizacemi Sokola, které se považují za strážce čistoty sokolských ideálů, a značně pragmatičtější obnovenou Českou obcí sokolskou. Ta ve svém „realistickém“ přístupu k minulosti šla tak daleko, že do svého čela zvolila bývalého hlavního koordinátora spartakiád a odmítla lustrace svých funkcionářů.

Co s nacionalistickou veteší

Sotva lze přehlédnout, že shora uvedené zásady, jež považoval Tyrš pro členy sokolské organizace za téměř posvátné, jsou ve své většině rovněž vojenské ctnosti. Počátky Sokola spadají do doby, kdy se rodila institucionální tkáň české společnosti. Vedle kultury se jako samostatné sféry národního života etablovaly postupně věda, školství, politika, hospodářství. Za panujících poměrů se podobným způsobem ovšem nemohla vyvinout branná moc.Myšlenka Sokola jako branné organizace nabyla konkrétní podoby poprvé v souvislosti s prusko-rakouskou válkou v roce 1866, kdy se sokolové chystali vyslat vlastní oddíly k obraně českých zemských hranic. Po nezdaru následných státoprávních jednání se již objevily úvahy o využití branného potenciálu Sokola k prosazení cílů české politiky. K tomu došlo ovšem až o několik desetiletí později, kdy se sokolská organizace stala jádrem československých zahraničních legií. Po vyhlášení samostatného státu měla rovněž hlavní zásluhu na pokojném převzetí moci a konsolidaci poměrů na Slovensku. Po jistou dobu fungovala jako nejdůležitější nástroj výkonné moci a stabilizující faktor vznikající armády. Za německé okupace se její struktury transformovaly do odbojových sítí, čemuž odpovídal i rozsah odvetných represí.Osudy Sokola mohou sloužit jako argument ve stále znovu živených polemikách o míře vlastenecké hrdosti a bojovného odhodlání v české národní tradici. Příznačným paradoxem, opakujícím se v těchto polemikách, jsou na jedné straně nářky nad nedostatkem takových vlastností - na straně druhé jejich neúprosná kritika jako nacionalistické a kolektivistické veteše. Zpravidla se úvahy vedené tímto směrem opírají o určité teze vypracované staršími myšlenkovými proudy (Rádl, Patočka) a nelze jim upřít racionální jádro. Nacionalismus vnímaný díky historickým zkušenostem i televiznímu zpravodajství ze všech koutů světa jako prokletí doby může však své kritiky uhranout a zatemnit jim smysl pro vidění nikoli bezvýznamných rozdílů. Skrze černé brýle obav se potom každá myšlenka vyzdvihující národ a k němu se přimykající identitu jeví apriorně podezřelá, v bytostném rozporu s ideou občanství, nebo přímo jako zárodek základního společenského zla.Sokolské hnutí svým dosavadním působením poskytuje příklad relativizující takto postavené dilema. Ačkoli se vyvíjelo po čistě národní, respektive „českoslovanské“ linii a bylo potenciálním a posléze skutečným bořitelem Rakousko-Uherska, nevymezovalo se primárně proti Němcům ani žádnému jinému národu. Vědomo si své síly, nevyčerpávalo se ustavičnou zákopovou válkou s odvěkým rivalem o „každou píď české půdy“ jako některé takzvané obranné jednoty.

Připravenost k obraně není jen věcí státu

Myšlenka brannosti zakotvené v nestátních občanských iniciativách a nesené vlasteneckým vědomím se zdá v dnešním Česku beznadějně neaktuální. Před třemi lety se sice osvědčila ve Slovinsku při odražení jugoslávské agrese, dobrovolnické sbory tam však nahrazovaly pravidelnou armádu, kterou nově vzniklý stát postrádal. V našich poměrech však připomene leda trapně komickou epizodu se slovenskou domobranou před rozdělením federace, případně vyvolá asociace se skinheadskými tlupami pochodujícími ulicemi. Nemusí být ovšem jen přepjatým projevem nedůvěry ve schopnost státních institucí zajistit obranyschopnost země či bezpečnost občanů.Podobně jako ve sporu o právo občanů nosit zbraň se v ní zračí hlubší problém pojetí občanství: to může být fixováno buďto především na stát, anebo se utvářet zdola převážně vlastní iniciativou na základě společně prožívaných hodnot a tradic. Příklad americké Národní gardy je samozřejmě nepřenosný, neboť její role vyrůstá z podstatně odlišného modelu organizace společnosti a rozdílné mentality. Nicméně předpokladem k tomu, aby se alespoň v jisté míře realizovala druhá alternativa, je živý pocit sounáležitosti lidí na úrovni především místních komunit, který se sotva může vyvinout bez rozvinuté struktury spolků a sdružení.Těžko si představit, že by dnešní Sokol pěstoval brannost jinak než jako zájmovou činnost, ke znovuobnovení rozleptané tkáně společnosti svým dílem ale přispět může.