Kde zůstali strážci morálky?

Kde zůstali strážci morálky?

Nejde o návštěvu iráckého ministra, ale o sankce proti Saddámu Husajnovi

Je skoro zvláštní, jak naše politické zápecí pravidelně provětrávají „rizikové“ návštěvy - ať uskutečněné, či jen uvažované - osobností nejrůznějšího kalibru a charakteru. Na sérii Rushdie, Žirinovskij a Pinochet minulý týden navázal šéf irácké diplomacie Sahháf. A opět rozdíl. Kolem cesty Augusto Pinocheta se rozvinula čtrnáctidenní debata. Na téma demokracie, morálka a zásady se vyjadřovali politici, publicisté i politologové. Přitom šlo jen o symboliku generálovy osobnosti, nikoliv o Chile a náš vztah k tomuto státu.Naproti tomu se nyní v médiích rozhostilo poměrné ticho. Když už se spekulovalo, tak o rivalitě mezi Hradem a Černínským palácem, o načasování akce či o budoucnosti našich pohledávek vůči Iráku. Nejhlasitěji se ozval Václav Havel, ale i on - v chomoutu ústavního činitele - vyslovil jen opatrné pochyby o samotné návštěvě. Jádro věci, totiž sankce vyhlášené proti Saddámu Husajnovi a naše stanovisko k nim, zůstávalo poněkud v pozadí. Přitom na rozdíl od dnešního Chile je právě vztah k protisaddámovskému embargu ukázkou toho, jak zásady a morálka ovlivňují praktickou politiku.Řečeno v kostce: samotnou návštěvu ministra Sahháfa není proč zatracovat. Získali jsme křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN a podobné aktivity k tomuto džobu zkrátka patří. Ovšem protiirácké sankce, o nichž se v Praze jednalo, nezmrazily jen naše pohledávky a obchodní vyhlídky, ale především udržují křehkou rovnováhu v tomto nebezpečném koutu světa.

Saddám Husajn stále na koni

Na rozdíl od Augusto Pinocheta se může Saddám Husajn honosit „zásluhou“, že nesvrhl demokraticky zvolenou vládu - z toho prostého důvodu, že v Iráku nikdy žádná nebyla. Moderní historie této země je šňůrou více či méně krvavých převratů, ale až do Saddámova nástupu do úřadu prezidenta přesně před patnácti lety se vše odehrávalo na domácí půdě. Již rok poté, v září 1980, ovšem Saddám vyvolal vleklou válku s Íránem. Příčinou byl spor o hraniční linii na toku Šatt al-Arab, společném ústí Eufratu a Tigrisu do Perského zálivu. Osmileté boje si vyžádaly přes milión padlých, škody se odhadovaly na 400 miliard dolarů a v rámci tzv. tankerové války obě strany nemilosrdně potápěly cisternové lodě neutrálů.Válka však začala rok a půl po islámské revoluci v Teheránu, otřesený svět ji považoval za souboj čerta Husajna s ďáblem Chomejním a zdráhal se prohlásit Irák za agresora. Saddám tak v srpnu 1988 vyvázl s čistým štítem, za dva roky se otřepal a vtrhl do Kuvajtu. Tolik pro moralisty, kteří odsuzují Pinocheta, ale už neříkají, že chilští generálové se dvěma tisíci mrtvých na kontě byli proti svým iráckým kolegům břídilové. Navíc neohrožovali sousedy. Jediný územní spor - s Argentinou o tři ostrůvky pod Ohňovou zemí - vyhráli tím, že ho předložili mezinárodní arbitráži.A celý tento potenciál násilí, záští a resentimentů nyní už tři roky zmrazují sankce Rady bezpečnosti. Netřeba si dělat iluze: Saddám nepadl ani po válce s Íránem, v níž našlo smrt tolik Iráčanů, ani po porážce v Perském zálivu, jež ponížila jeho i celý Irák. Nezbývá, než si přiznat, že v Bagdádu prostě není síla, která by Saddáma odstranila, že Írán už teď intenzívně zbrojí a že po případném zrušení sankcí se rapidně zvýší riziko další války. V růstu napětí by sehrály velkou roli i hospodářské argumenty: irácká nafta by po uvolnění embarga rozkolísala světový ropný trh, který spočívá na přesně vyvážených kvótách a cenách, a sousedé-konkurenti Iráku by se cítili poškozeni.

Co znamená „pevný český postoj“

Co na to vše naše diplomacie? Podle Josefa Zieleniece bylo hlavním smyslem návštěvy vysvětlit iráckému ministrovi zahraničí „pevný český postoj“ (MF Dnes, 7. července). Co ale vlastně znamená pevný postoj v otázce protisaddámovských sankcí? „Na zrušení sankcí má vzhledem k iráckým zásobám nafty zájem celý svět,“ uvedl ministr Zieleniec hned následující den (MF Dnes, 8. července). Nabízejí se dvě vysvětlení: buď chce česká diplomacie tvrdě hájit pokračování sankcí - navzdory celému světu, nebo pevně zaujme stanovisko, které odpovídá zájmu celého světa. V takovém případě by se ale mohl nějaký rýpal otázat, v čem potom spočívá „měkký postoj“.Realita zdaleka není tak jednoznačná a o celosvětovém zájmu na zrušení sankcí nelze mluvit. Takový názor odpovídá mínění většiny evropských zemí, ale nikoliv Velké Británie a rozhodně ne USA - tedy států, které více než jiné sledují hodnoty a globální zájmy. Pro ilustraci poslouží nepublikovaná pasáž z rozhovoru s americkým politologem Kimem Holmesem (Respekt 23/94): „Před válkou v Zálivu byl Irák protiváhou Íránu. Když jsme tam se spojenci vtrhli a Irák porazili, o protiváhu jsme přišli, a tak ty dvě znepřátelené země krotíme sami. Ale kdybychom odtamtud vycouvali, celá oblast by se stala dějištěm opravdu velké války. Proto mají protiirácké sankce velký politický význam."Zajímavé. Černínský palác často zdůrazňuje spřízněnost s americkými hodnotami a zájmy, ale v případě protiiráckých sankcí se spíše drží hesla "bližší košile než kabát“. Stejně jako platí „kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“, i embargo lze zrušit s trochou dobré vůle. Stačí uznat, že dotyčný už splnil zadané formální podmínky. Pokud by chtěl český diplomat vyjádřit skutečný postoj Prahy k sankcím, musel by říci, zda podporujeme spíše USA, nebo spíše například Francii či Itálii. Na to ale žádný český moralista nepoukázal.

Pozor na standard

Do trochu nechtěné pasti se chytil i Václav Klaus, který jinak s návštěvou neměl nic společného. Osudnou se mu stala obecně známá skutečnost - český premiér si zamiloval slůvko „standardní“. Čtenáři pátečních Lidových novin se tak mohli dozvědět, že „návštěva iráckého ministra zahraničí byla víceméně standardní pracovní návštěvou“. Samozřejmě, ani v zahraniční politice neznamená standardní totéž co svatý, stoprocentní či obecně dokonalý, ovšem i tu je třeba rozlišovat. Například Turecko, Egypt, Saúdská Arábie či Pákistán mají pro evropského demokrata své vady na kráse, ale přesto „nevybočují z normálu“. Avšak státy, zanesené třeba na americkém seznamu zemí podporujících terorismus (viz Sýrie), nebo podléhající mezinárodním sankcím (viz Irák), standardní prostě nejsou. A to je i závěr: chceme-li být - nebo už dokonce jsme - standardní zemí, pak se zeměmi nestandardními můžeme vyjednávat, ale nikoliv udržovat standardní styky.