Bernie Sanders: Bohatým brát, chudým dávat

Ve Spojených státech začaly primárky, ve kterých demokratická i republikánská strana vybere svého kandidáta do letošních prezidentských voleb. Největší šance má za demokraty spolu s Hillary Clintonovou matador americké politiky Bernie Sanders. Při té příležitosti odemykáme reportáž o Sandersovi, která vznikla v roce 1994 ve Washingtonu a vyšla v Respektu 28/94:

Až se tají dech, když poprvé stoupáte po bílým pískem sypaných cestičkách washingtonského parku Mall na Capitol Hill, na jehož horizontu se v bělostném kameni tyčí pověstný chrám americké demokracie - Kongres USA. V průběhu dvou století se rozrostl nejen palác Capitolu o dvě křídla a slavnou kopuli, ale přibylo k němu dalších devět budov. Do každé z nich vede ze všech stran bezpočet vchodů, opatřených důkladnou ostrahou.

„Kancelář Bernieho Sanderse, poslance za Vermont?“ ptá se s thymolinovým úsměvem ohromný černoch v uniformě kongresové stráže. Naučeným grifem listuje v seznamu zhruba třiceti tisíc jmen zaměstnanců Kongresu. „Jste tu správně, Cannon Building, druhé patro, dveře č. 213.“ Stejně jako v českém Parlamentu projdete rentgenem a pokud u vás nenajdou zbraň, můžete se (na rozdíl od našeho sněmu bez pozvánky) toulat po dlouhých kongresových chodbách, jak se vám zlíbí. Jeho prostory jsou totiž „majetkem amerického lidu“.

Shromáždění vládců

Zakladatelé Spojených států a tvůrci jejich (dodnes platné) ústavy z roku 1789 byli byznysmeni, plantážníci, právníci, spekulanti, investoři a podobně. Tito mužové si z vlastních životních a profesionálních zkušeností nedělali iluze o „dobru v člověku“. Byli dennodenními svědky bezohledné lidské honby za bohatstvím a mocí na farmách i v podnicích, na trzích i v soudních síních. Nevěřili, že člověk „přirozeně tíhne k dobru“, a raději se spolehli na silnou ústavu, která by společnost usměrňovala. Founding Fathers (Otcové-zakladatelé), znalí konfliktů britského parlamentu s královskou korunou, si přáli, aby nejsilnější složkou politického rozhodování nového státu byl Kongres.

„Zákonodárná moc dominuje,“ napsal James Madison ve svých Federalistických listech. Z toho dodnes plyne základní rozdíl mezi evropským a americkým systémem parlamentní demokracie: americký Kongres je jediným parlamentem na světě, který detailně zpracovává návrhy zákonů a zároveň je také schvaluje. V Evropě parlamenty spíše jenom schvalují opatření navržené vládami u moci.

Brejk Bernieho Sanderse

Kancelář Bernieho Sanderse připomíná velký čtyřpokojový byt na Královských Vinohradech. Hned za dveřmi se návštěvníka ujímá „recepční“ Jimmy a ruchem předních pokojů ho spolehlivě kormidluje dozadu do pracovny šéfa. Bernie ale v místnosti zařízené starožitným nábytkem není - právě odešel do Sněmovny. Místo něj je zde asistent - Chris - kdykoli připravený zodpovědět hostům jakoukoli otázku.

Sandersův tým vypadá jako učebnicový příklad pracovní aktivity. Všichni, jako by se domluvili, si ramenem přidržují u ucha telefonní sluchátko, odpovídají na dotazy ze všech stran a druhou rukou vyřizují na stole svoji písemnou agendu. Přitom ještě neustále jedním okem sledují televizní obrazovku naladěnou na kanál C-SPAN, kde se v přímém přenosu odehrává kongresová rozprava. Když v plénu vystoupí sám Bernie, vlasy jako obvykle rozčepýřeny do všech stran, štáb strne. „Pane předsedo, máme tu naléhavý úkol vypořádat se s obrovským deficitem,“ říká Sanders s osudově vážně svraštělým čelem. Další řeč podporuje gestem ruky sevřené v pěst: „Souhlasím se zvýšením daní. Mělo by postihnout dvě procenta Američanů - nejbohatší rodiny s příjmem nad 200 000 dolarů ročně. Za posledních deset let stále bohatli, a jejich daně přitom klesaly.“

Bernieho pomocníci nadšeně pokyvují hlavou: ten jim to zase nandal. Snad mu jeho voliči ve Vermontu rovněž tleskají. Bernie si opravdu dovolil hodně. Američané jsou na zvyšování daní daleko citlivější než Evropané (proto také platí ve srovnání s Evropou zhruba třetinové) a něco takového veřejně podporovat s sebou nese určitá rizika. Přesvědčil se o tom nedávno poslanec za demokratickou stranu Philip R. Sharp. Když se v plénu Sněmovny vyslovil pro Clintonův návrh, poslali mu jeho voliči z Indiany mimo jiné i dvě výhružky zastřelením.

Jsme prodejné děvky

Poslanec americké Sněmovny musí být starý alespoň 25 let a musí být americkým občanem nejméně sedm let. Zastupuje přibližně půl miliónu voličů svého volebního okrsku. Kongres býval u Američanů často předmětem laskavého humoru v mezích jejich hrdosti na politickou tradici Spojených států. Jak ale v březnu konstatoval list Congressional Quarterly, v posledních deseti letech se shovívavý postoj proměnil ve značnou nedůvěru. Kongresmanům jako by scházela odvaha prosadit jakýkoliv výrazný program, který by zlepšil situaci obyčejných Američanů. Jde například o reformu zdravotnictví nebo boj proti zločinu.

Schopnost dobře o těchto palčivých tématech mluvit přinesla Clintonovi vítězství v prezidentských volbách. Kongres ale nedokáže sestavit zákony, které by někoho přesvědčily, že zdražování lékařské péče nebo růst kriminality aspoň zpomalí. Oblibě poslanců nepřidává ani mimořádně ostrá kritika v médiích. Sebedůvěru ztrácejí i sami kongresmani: „Jsme jako prodejné děvky,“ řekl už před dvěma lety reportérům washingtonského týdeníku Inside poslanec Joe Kolter z Pennsylvánie. „Bereme plat za to, že podáváme ruce a usmíváme se na každého, koho potkáme.“

The New York Times v dubnu uveřejnily seznam čtyřiceti členů Kongresu, kteří letos v listopadu hodlají dobrovolně, většinou také otráveně, ukončit svou kariéru. Bernie Sanders mezi ně nepatří. Je přesvědčen o tom, že svému lidu nabízí přijatelnou politickou alternativu - spravedlivě přerozdělovat bohatství. „Ani republikáni, ani demokraté nedokáží změnit fatální skutečnost, že bohatí bohatnou a chudí chudnou,“ říká Sanders. „Nic nepořídí ani s tím, že 20 miliónů amerických dětí žije o hladu.“ Proto se stal jediným nezávislým poslancem, „největším individualistou amerického Kongresu“. Ve sdělovacích prostředcích a v politické literatuře mu také říkají „svérázný socialista“. Sám Bernie si stěžuje, že v Americe chybí sociální demokracie skandinávského typu: „Rád bych vstoupil do třetí politické strany, jen kdyby v Kongresu existovala,“ často si povzdechne.

Silní prezidenti

Přestože Kongres byl původně koncipován jako nejsilnější složka politické struktury, tvůrci americké ústavy měli na paměti i důležitost výkonné moci. Ta dostala za úkol ochraňovat svobodu. „Otcové“ příliš nedůvěřovali přímé účasti lidu na rozhodování; báli se, že pod záminkou „spravedlivého přerozdělení“ mohlo velmi brzy dojít k útoku na soukromý majetek. Ztělesněním výkonné moci se v plánech zakladatelů stal úřad prezidenta. Skutečný rozsah jeho pravomocí je však v ústavě popsán poměrně vágně. Velkým prezidentem se tak může stát jenom ten, kdo dokáže přesvědčit Kongres, aby jeho politice nekladl překážky. V posledních desetiletích se prosadil pouze New Deal Franklina D. Roosevelta, New Frontier Johna F. Kennedyho, naposledy slavná Reaganomika. Clintonova zdravotnická reforma je přijímána o poznání chladněji.

Pod praporem revoluce

„Vyrůstal jsem v obyčejné rodině v Brooklynu,“ vzpomíná Bernie Sanders (53). „Ne že bychom měli málo majetku, ale nikdy jsme ho neměli dost.“ V roce 1968 přesídlil do „severních lesů“ státu Vermont na kanadské hranici. Následoval tak celou generaci zklamaných hippies, kteří v bukolické krajině hledali útočiště před kapitalismem.

Do vysoké politiky Sanders vstoupil na počátku 80. let - po několika neúspěšných kandidaturách do guvernérského či senátorského křesla. V roce 1981 byl zvolen za starostu největšího vermontského města Burlingtonu. Jeho hlavní oporou byla marxisticky naladěná mládež, levicově smýšlející profesoři Vermontské univerzity nebo feministky. Vítězství socialistického kandidáta vyvolalo velký rozruch, protože se odehrálo v době, když se celá Amerika pod Reaganovou taktovkou obrátila doprava.

Další šok přišel v roce 1990, kdy Bernie úspěšně kandidoval do Sněmovny reprezentantů. Stal se tak třetím socialistou v celé historii Kongresu USA. (Naposledy to byl v letech 1923–29 Victor Berger z Wisconsinu.) Mnozí považovali jeho úspěch za pouhé nedopatření a Bernie také brzy zaujal pozici typického outsidera. Republikáni ho ignorovali a demokraté se obávali jeho svárlivé povahy i přílišného levičáctví. Bernie však brzy pochopil, že ve Sněmovně nelze ničeho dosáhnout bez silných koaličních vazeb a bez výrazné pozice v kongresových výborech. Proto sám založil koaliční seskupení s názvem Progressive caucus. Principy proletářských revolucí - bohatým brát, chudým dávat - v něm vyznává spolu s třiceti členy levicového křídla demokratů.

„Nezdolný Sanders“ byl zvolen opět v roce 1992, také v listopadu letošního roku jsou jeho šance téměř stoprocentní. Přestože jím republikáni v Kongresu nadále hluboce pohrdají, jeho politický rozhled už ocenil významný demokratický poslanec Joseph Kennedy, synovec slavného prezidenta, a o možnostech zdravotní reformy s ním konzultovala dokonce Hillary Clintonová.

Potíže romantika

Bernie bere svou roli voleného zástupce romanticky vážně. Je přesvědčen, že dokáže důstojně reprezentovat „svůj vermontský lid“ i „pracující celé Ameriky“. V souladu s vůlí většiny Vermonťanů podepsal návrh „socializované“ koncepce všeobecného zdravotního pojištění. Patří ke kongresmanům, kteří usilují o reformu financování volebních kampaní a stanovení limitu, kolikrát může být poslanec zvolen. Měl by tak být učiněn konec poslancování donekonečna, jehož nejlepším příkladem je prý Dan Rostenkowski, demokratický zástupce státu Illinois. Ten si jako předseda daňového výboru Kongresu získal velkou podporu mezi podnikateli a jejich finanční podpora mu pravidelně zabezpečuje nejdražší volební kampaň a tím i téměř stoprocentní naději na znovuzvolení. Ve Sněmovně reprezentantů zasedá nepřetržitě od roku 1958.

S demokraty Sanders hlasoval proti smlouvě o Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA). V době jejího projednávání na konci minulého roku proto byla Bernieho kancelář bombardována telefonáty z Bílého domu, často osobně prezidentem, který se snažil neoblomného socialistu lanařit na stranu přívrženců zóny. Bernie však zůstal věrný slibu, jenž dal svým voličům: bránit tomu, aby pracovní místa Američanů putovala do zemí s levnější pracovní silou, tedy v případě NAFTA do Mexika. Internacionální solidaritu s dělníky chudších zemí a tlak na přerozdělování bohatství Ameriky tentokrát ponechal stranou.

Pro nezasvěcené bylo překvapením, jak zásadový Sanders hlasoval v případě Bradyho zákona. (Tato právní norma chtěla v zájmu boje se zločinností prodloužit čekací lhůtu při nákupu ručních zbraní ze tří dnů na patnáct.) Sanders vystoupil proti návrhu spolu s republikány. Zkušení politici se ale nediví: Bernie je zavázán Asociaci prodejců ručních zbraní, kteří mu v roce 1990 značně přispěli na volební kampaň.

Podporujte svého kongresmana

Být romantickým bojovníkem není v Americe snadné. Kongresman je neustále vystaven široké škále tlaků z mnoha stran: od voličů, médií a lobbystických skupin přes kolegy ze Sněmovny až po Bílý dům. Krátké volební období dvou let přitom poslancům nedává žádný oddechový čas. Sotva se ve svém křesle usadí, už aby pracovali na svém znovuzvolení.

A čím více nepopulárních opatření jejich Kongres odhlasuje, tím více si musejí hledět svých voličů. Jezdí za nimi na pracoviště, do škol a spolků, pořádají veřejná shromáždění. Občané jsou naopak sdělovacími prostředky vyzýváni, aby se s dotazy na klíčové návrhy zákonů obraceli přímo na své kongresmany. V telefonním styku k tomu slouží zvláštní předčíslí 1800, jež zprostředkuje z kteréhokoli aparátu v USA bezplatné telefonní spojení. Kongresmanovou povinností je na žádost občana přímo reagovat a příslušně ho informovat. Výhoda bezplatného hovoru se podílí na tom, že Kongres jenom za leden 1993 registroval 4,2 milióny telefonických vstupů.

Všechno vyřídit by nestihl ani pracovitý Bernie Sanders. Proto má jednu kancelář v Burlingtonu a jednu ve Washingtonu. Podle regulí Sněmovny může zaměstnat nejvýše 22 placených pomocníků, z toho 18 na celý a 4 na částečný úvazek. (V českém Parlamentu je něco takového nemyslitelné, tam připadá jedna sekretářka na každý z deseti parlamentních výborů. Kontakt s voliči zajišťují jeden až dva lidé v každém kraji pro poslance všech stran.)

Další podpůrné instituce Kongresu zaměstnávají téměř 6 000 pracovníků. Jsou to vlastně čtyři výzkumné ústavy, jejichž úkolem je bezplatně dodávat poslancům informace a analýzy z oblasti legislativy, historie či ekonomiky, nebo studie o finanční či technické proveditelnosti navrhovaných zákonů. (Český sněm má k dispozici Parlamentní institut zaměstnávající 7 pracovníků.) Návrhy zákonů kongresmani průběžně konzultují s Legislativní radou Sněmovny, která zaměstnává profesionální právníky s cílem „přeložit“ laicky kompilované návrhy do formálně, obsahově i jazykově správného právnického jazyka.

Výhody a privilegia kongresmanů se dostaly pod drobnohled médií v sedmdesátých letech. Tehdy se při vyšetřování pumového atentátu v budově Kongresu přišlo na to, že poslanci tam mají soukromé pokoje: podle názoru novinářů si tam vodili dámské návštěvy. „Chambres separées“ tedy byly zrušeny a postupně docházelo na další výhody. Zmizeli například dotovaní holiči a čističi bot, letošní skandál se týkal bezplatných kongresových parkovišť na washingtonském letišti. Dodnes však mají poslanci speciální lékařskou péči, vlastní tělocvičny, plně hrazené služební cesty a kancelářské potřeby zdarma.

V Bernieho žoldu

Deset hodin ráno. Ze dveří Sandersovy pracovny právě vycházejí vermontští lobbisté z Asociace přátel drobného podnikání. Ty si Bernie předchází, protože Vermont je vlastně státem malých podnikatelů. Recepční Jimmy vzápětí ohlašuje zvláštního zmocněnce Sekretariátu pro rozvoj měst: přišel jednat o projektu sociálního bydlení pro chudé, který Bernie nedávno ve Vermontu prosadil. „Ruthann, zavolejte lidem z nadace Public Citizen, ať přijdou v jedenáct,“ křičí kongresman, až se prohýbají okenní tabulky. „Jo, a připravte pro ně materiál z poslední rozpravy o tom, že členové Kongresu nesmějí přijímat žádné dary. Musíme to stihnout, než začne fotografování se studenty z Woodstocku.“ Za novou návštěvou se zavřou dveře.

Ruthann je „office manager“, hbitá a operativně si počínající sekretářka, která odpovídá za účty kanceláře a za vedení podrobného rozvrhu návštěv, seminářů, zasedání a slyšení ve výborech, nejen pro kongresmana, ale i jeho pracovníky. Nejdůležitější z nich je čtyřicetiletý dlouhán Dough Boucher, Bernieho šéf legislativy. Odpovídá především za koordinaci legislativní činnosti. „Když si s něčím nevíte rady, obraťte se na Dougha,“ říká se stážistům, kteří do kanceláře občas příjdou vypomoci. „Doughu!“ zahřmí i sám Bernie každou chvíli ze svého pokoje. Dough má k ruce Katie, Adda a Billa, legislativní asistenty, jejichž pracovní náplní je pomáhat Berniemu se zákony, sestavovat mu projevy a vystoupení.

Chris a Mike, tzv. legislativní korespondenti, Bernieho jménem odpovídají spolu se třemi kolegy v Burlingtonu na více než 30 000 dopisů ročně. Musí být vynikající stylisté. Každý jejich dopis vzletně pochválí zájem a ocení vhled voliče do problematiky. Pak následují informace o Bernieho postojích i přehled jeho legislativních iniciativ, které v dané problematice již podnikl nebo hodlá podniknout. Mládenci k tomu sestavili rozsáhlou počítačovou databázi, obsahující též dokumentaci korespondence voličů.

Kde je to dítě?

Bernie Sanders se usmívá a vrtí hlavou, když slyší, jak nezkušení Evropané obdivují americké pojetí zástupné demokracie - hlavně možnosti kongresmanů nebo mechanismy, kterými jsou nuceni udržovat kontakt s voliči. Bernie zase obdivně vzhlíží k systémům západoevropské civilizace: „V Evropě a Kanadě existují silné politické strany. Jejich kandidáti jsou voleni proto, že zastupují stranickou programovou linii. Voliči se tak mohou rozhodovat pro určitou obecnější představu, jak chtějí žít.“

Americký systém naopak dlouhodobější koncepce nezná, převažuje pragmatismus krátkodobých cílů. „Já jsem byl do Sněmovny zvolen hlavně proto, že jsem se lidem ve volbách líbil jako prima chlapík,“ stěžuje si Bernie. „To se mi nezdá být správné.“ Proto je podle něj v Americe nutné posílit „ideové a ideologické“ zázemí politických stran. Bernie nakonec připouští, že Evropa by snesla rozšíření prostoru pro uplatnění osobností. „Teprve vyváženou kombinací těchto dvou složek by bylo možné oba systémy zdokonalit,“ dodává elegantně. „Měli bychom se o to pokusit.“

Bernie také kroutí hlavou, když slyší, jak Česká republika zrušila centrální systém financování zdravotnictví, tedy právě ten systém, který by on sám chtěl zavést ve Vermontu. Rovněž nechápe, proč Češi zamýšlejí - přesně podle „špatného amerického vzoru“ - nutit studenty, aby platili školné. „Nevylévejte při svých reformách s vaničkou i dítě,“ varuje kongresman. Na podzim se vyjádří podrobněji. Přijede totiž do České republiky osobně. „Určitě nebudu zklamán,“ říká.