Smrt muže v aeroplánu a ve vlaku zároveň

Americký letec Edgar se rád „procházel“ světovou počítačovou sítí. Seděl u klávesnice a jeho zprávy si mohli kamarádi na druhém konci zeměkoule přečíst za dvě vteřiny. Jednou potkal Francouzku Pauline. Nikdy se tak dobře s nikým nepobavil: písmena na displeji se ho ptala na práci i nejtajnější myšlenky. Loni v létě dívce navrhl, aby se s ním zavřela do „ložnice“. Souhlasila, začali tedy své vzkazy kódovat. Už před sebou nemuseli nic skrývat a za pár měsíců byla svatba: na síťovou party pozvali jednou večer k počítači kamarády z celého světa. Ráno pilot vypnul komputer, nasedl do letadla a v poledne poprvé ve skutečnosti uviděl a objal svou manželku. Tolik nejslavnější počítačová „love story“.

Láska v telefonu

Dostat se na světovou síť a zažít vzrušující dobrodružství v nové, „počítačové“ realitě, dnes není velký problém. Stačí napojit svůj přístroj na speciální výkonný počítač (tzv. komunikační server), který je uzlem globální sítě. V České republice takových uzlů funguje víc, než ve většině vyspělých evropských zemí (celkem jich tady máme 252, především na universitách a ve výzkumných ústavech). Připojit se k nim je ale těžší než jinde. Při dnešním stavu a cenách telekomunikačních služeb u nás odpadá běžná cesta: zakoupení modemu, nevelkého strojku, který posílá zprávy mezi počítači telefonní sítí. (Modem se dnes pořídí už za tisíc korun, zapojení do sítě stojí tři sta.) Často zbývá jen přímé napojení na server: to ale znamená zaplatit okolo sto tisíc za natažení kabelu, nebo postavení antény.Edgar byl na tom lépe než čeští mladíci: kvalita amerických telefonních linek mu umožňovala počítačovou lásku k tisícům žen zároveň. (Mnohoženství mu Pauline mohla těžko dokázat - po sňatku svůj harém jistě smazal z paměti.) Ale i Edgar musel mít potíže, jak svědčí jeho svatba právě s Francouzkou: Američanky erotické návrhy v elektronické poště dávno omrzely a kromě už existujících spolků sebeobrany proti „počítačovému sexismu“ chtějí letos zřídit chráněnou síť komputerů, kam by muži neměli přístup.Naštěstí se Edgarovým americkým následovníkům otevírá další fantastické dobrodružství: počítače svedou dokonalou kopii skutečného světa, tzv. virtuální realitu. Se speciálním elektronickým zařízením můžeme už dnes vstoupit do světa, stvořeného lidskou fantazií, vidět v něm, hmatat, slyšet, hovořit. a pokud se pokrok nezastaví, tak se ještě před koncem tisíciletí budou prodávat programy s ideálním světem, jejichž vlastník se stisknutím knoflíku promění na neodolatelného milovníka nebo třeba supermana. Jenom to bude trochu neohrabané. Bez skafandru a helmy s obrazovkou přes oči to nepůjde, navíc nikdo nesmí vyhodit pojistky nebo kopnout do počítače.

Proměna

„Konečně se stáváme dospělými,“ řekl o možnostech, které nabízejí komputery, český exilový filozof Vilém Flusser (předloni zahynul u Rozvadova při automobilové nehodě). „Již nejsme závislí na jednom světě. Už nemusíme dělat žádné rozdíly mezi pravdou a fantazií.“ Spolu s ním se radují i umělci. Splnila se jim proroctví z počátku století. Ruský avantgardní malíř Kazimír Malevič už v roce 1913 v obraze „Smrt muže v aeroplánu a ve vlaku zároveň“ předpověděl možnost žít několik existencí zároveň. Guillame Apollinaire ve stejném roce spekuloval o virtuální erotice v povídce „Král Luna“. Ke klasikům se obrací i americký počítačový tvůrce Jeffrey Shaw, který by chtěl v Praze zřídit Kafkovo muzeum, kde by každý návštěvník mohl zažít proměnu v obří hmyz.Nezasvěceným z toho někdy běhá mráz po zádech. Nebezpečí, že se náš život stane závislý na strojích, připomíná rostoucí počet dětí, které ve fantastickém světě počítačových her tráví celá odpoledne i víkendy. „Počítače fungují na principu aktivního zrcadla, takže dokonale vyhovují našim sebeukájecím, narcistickým choutkám,“ varuje před ztrátou soudnosti ředitel psychologické firmy Alea Slavomil Hubálek. „Je to tak snadné mačkat klávesy a sledovat, jak nás všechno na slovo poslouchá.“ Podle katastrofických představ tak hrozí úplná závislost populace na počítačích, nebezpečnější než alkoholismus nebo drogy. Psychiatrická léčebna v Bohnicích už nabízí první příklady lidí, kteří se po několika dnech před obrazovkou bez jídla a spánku úplně zhroutili. Jen otázkou času zůstává, kdy se i čeští psychiatři budou muset zařídit po příkladu kolegů z Mnichova. Po několika sebevraždách počítačových hráčů tam zřídili tísňovou linku, kde ve dne v noci odborníci radí, jak dokončit rozehraný „gejm“.

Zpátky do školní lavice

„Není to tak dramatické,“ odmítá obavy z nebezpečí nekontrolované technické exploze vedoucí katedry počítačů na pražské elektrofakultě Bořivoj Melichar. „Počítače pracují na stejném principu jako před padesáti lety. Jediný rozdíl je v tom, že komputer dříve zabral celé náměstí a dnes je to krabička na stole."Docent Melichar vysvětluje současný komputerový šok jednoduše: otevřely se hranice a došlo k radikálnímu snížení cen. "Pécéčko“ za dvacet tisíc korun si dnes může pořídit každý; před šesti lety stálo čtvrt miliónu a na to měly jen bohaté podniky. Rozšíření počítačových pamětí umožňuje všem srozumitelné programové vybavení, v zásadě se ale staré počítače od nových neliší víc, než sto let starý jednoválcový Daimler od moderního Mercedesu. „Dokazují to absolventi naší fakulty,“ říká doc. Melichar. „Co se naučili před deseti lety na starých strojích, uplatní dnes kdekoli na nejmodernějších komputerech.“ U žádného z nich si nevšiml psychické poruchy.Závrať z představ o možnostech dalšího vývoje ale není jediným problémem, který „myslící stroje“ přinesly do našeho života. „Zacházení s počítači vzbuzuje především u starší generace stálou frustraci,“ říká majitel softwarové firmy Koncept Anatolij Plechanov. Nejde jen o to zvyknout si na počítač, ale také na častou obměnu pracovního stylu. Dnes například přechází většina firem na textové procesory v grafickém prostředí Windows. Přestože Windows práci zjednoduší, pro lidi už čtvrtý rok zvyklé na klasické „texťáky“ Wordperfectu nebo firmy Software 602 to zpočátku znamená jenom další starost. Běžný uživatel se tak dostává pod tlak, kterému jsou v jiných oborech vystaveni jenom odborníci, nebo třeba žáci ve škole.

Zapečetit ďáblovy stroje

Budova gymnázia na kraji Mimoně připomíná několik nazdařbůh poházených skleněných kostek. První dojem zpochybňuje tvrzení pražských znalců, že jde snad o nejlépe komputerizovanou školu v České republice. „Všeho moc škodí,“ říká o počítačích ředitelka Zdena Novotná. Komputerovou síť tu zaváděl Jindřich Krous. Před čtyřmi měsíci byl ale propuštěn, do školy mu ředitelka zamezila přístup a zámky počítačové učebny zalila pečetním voskem.Ředitelka tvrdí, že pana Krouse vyhodila pro opilství, učitel uvádí jiný důvod. Počátkem roku byl totiž jedním z pedagogů, kteří ředitelku obvinili z manipulace s výsledky přijímacích zkoušek. Spor rozhodl školský úřad v České Lípě: ředitelku odvolal, ale až k 30. červnu a ona se mezitím stihla pomstít. Tím zanikl experiment, který dostal mimoňské gymnázium na úroveň, o které se může zdát většině evropských škol. Pokud by Mimoň ležela pár set kilometrů západněji, sloužila by komputerová výuka ve zdejším gymnáziu za doklad kvality německého školství.„Inspiroval nás anglický projekt LinkWay,“ vysvětluje mimoňské začátky J. Krous. „Nešlo jen o to, počítač dětem ukázat. Učitel ho může použít při výkladu, žáci v něm mohou hledat potřebné informace a využít ho ke grafické úpravě písemných prací.“ Díky projektům Comenius a ExtrA ministerstva školství i přispění městského úřadu se škola stihla za čtyři roky velkolepě vybavit: dvacet komputerů, dvě tiskárny, digitální paměť zvaná CD-Rom, scanner na kopírování do počítače, modem na posílání dat telefonní sítí, nejmodernější jazykové, grafické, hudební programy. „Záleželo jenom na tom, jestli budou učitelé počítače chtít,“ říká J.Krous. „Není to pro ně snadné rozhodnutí. Komputer vaši práci zkvalitní, rozhodně ji ale neulehčí."Sám Krous zavedl počítače v zeměpisu, vrcholem bylo sestavení prvního čísla regionálního geografického časopisu. Učitel fyziky Jiří Diviš vytvořil s pomocí pražských odborníků nový model výuky svého předmětu (výsledky bude publikovat ve skriptech Karlovy univerzity). Ředitelka Novotná ale tvrdí, že nedodržuje osnovy a odebrala mu za to prémie. "Už jenom dokončím školní rok a půjdu pracovat k policii,“ říká Diviš.V jedné z posledních hodin předvádí druhému ročníku, jak se dá zvuková vlna zachytit mikrofonem a zobrazit na obrazovce komputeru, jednoho z posledních, které ještě ředitelka nezamkla. Žáci si práci na počítači pochvalují: „Je to daleko zábavnější než bez nich,“ soudí dívka se sepnutými hnědými vlasy. „Jenom by se na nich mělo učit častěji. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby měl každý na stole svůj osobní.“ Na počítačové hry prý není ve škole čas, zatím si je vyzkoušel jenom černovlasý dlouhán ze zadní lavice, který má komputer doma. Raději se ale věnuje programování, bombardování Lybie přenechal svému otci.

Šílenství - nemoc z povolání

Západním psychologům se nepodařilo prokázat, že dospívání s komputerem musí nutně vést k psychickým poruchám. „Nová generace jenom trochu mění své chování,“ říká Jaroslav Novák, učitel didaktické technologie na pražské pedagogické fakultě. „Jsou trochu chladnější, vyjadřují se stručně a jednoznačně, nerozčilují se. Počítač zkrátka nemá emoce.“ Na druhé straně rychle poklesla spotřeba alkoholu mezi školáky.V České republice má dnes nějaké zkušenosti s komputery pět procent čerstvých absolventů středních škol. a lidé počítačem opravdu vychovaní se tu dají potkat jen výjimečně. Patří mezi ně čtyřiadvacetiletý Rolf Šindelář, prodejce firmy Apple, který prožil mládí v Rakousku. S počítačem se poprvé setkal ve dvanácti letech, když nastoupil na střední školu ve Villachu. „Za dva měsíce mě to úplně pohltilo,“ vzpomíná. Začínal od nejjednodušší hry Jet Pack: kosmonaut znázorněný několika čárkami a tečkami má sestavit raketu a naplnit ji palivem. Přitom se musí bránit útokům vesmírných příšer. Podobné mechanické hračky ale prý každého přestanou brzo bavit, i když mohou mít „lepší grafiku“. Pravé šílenství Rolfa chytlo až při hře Ultima 4, výrobku losangeleské firmy Origin: „Ta je založena na učení východních mudrců. Člověk se tam ocitne v jiném, `virtuálním` světě. Není už cílem zabít všechny příšery, které potkáte. Procházíte městy, kde žijí docela obyčejní lidé. Musíte se s nimi naučit vycházet, abyste se od nich vůbec dozvěděl, co je vaším úkolem. Každá unáhlenost se vám může později vymstít. Na konci hry se stanete dobrým člověkem a dosáhnete osvícení."Rolf tehdy potřeboval pro svou rovnováhu nejméně čtyři hodiny u počítače denně: "Moje nejkrásnější sny byly o tom, jak otevírám skříňku, zapínám počítač a usedám ke klávesnici.“ Po půl roce, těsně před osvícením, ho ale hra přestala bavit: „Člověk může nějakou dobu věřit, že má na obrazovce skutečný svět, ale nakonec pozná, že je ve sklenici a že ho už nic nemůže překvapit.“ Opustit snový svět mudrců a princezen nebyla pro Rolfa velká potíž: nikdy nepřestal sportovat nebo chodit do divadla a měl se kam vrátit.Počítačové šílenství nemusí člověk prožít jenom při hrách. Do někoho se zahryzne ve chvíli, kdy se naučí programovat (sem patří například členové německého Computer Crashing Clubu, kteří se baví otevíráním tajných databází NASA nebo FBI; dokazují tím, že jsou chytřejší než programátor, který tajné materiály „zamkl“), jiný se zblázní při proniknutí do největších hlubin softwaru, když začne upravovat programovací jazyky. Podle Rolfových zkušeností si období počítačového šílenství musí projít prakticky každý. Někdo třeba zpočátku používá komputer jenom místo psacího stroje. Kamarádi mu poradí nejjednodušší triky - jako přehazování slov nebo psaní kurzívy. On si časem všimne, že tyto triky opravdu hodně pomáhají a začne zkoumat další možnosti. Tím je jeho osud zpečetěn: počítač má nekonečně mnoho způsobů použití. Šílenství ale po několika měsících skoro každého přejde. Pak se vztah ke komputeru ustálí na více či méně rozumné úrovni. Počítač zůstane „dobrým přítelem“, člověk by ale dokázal žít i bez něho.

Dokonalý milenec

Komputery mohou podle odborníků zotročit jenom uzavřené povahy, které nemají v reálném světě o co přijít. S dokonalejší technikou se ovšem pokušení zůstat navždy ve vymyšleném světě zvyšuje. Rozvoj počítačových her urychlila válka v Perském zálivu. Pomocí družicových snímků tehdy vědci vytvořili „virtuální Irák“, k nerozeznání od skutečného. Piloti ho pak „bombardovali“ na trenažérech. Stejné „letadlo“ i s hlukem motorů dnes už nabízejí zábavní parky (například v Berlíně), a pokud se pokrok nezastaví, tak za tři roky bude dost laciné, aby si ho mohla dopřát každá domácnost.Pornografické pomůcky zatím nejsou tak daleko. Projektují se počítačem řízené stimulátory třeba ve tvaru ruky, které by se měly přikládat na erogenní zóny, dva prototypy „interaktivního sexsystému“ instaloval kanadský odborník Henry See v kalifornském Anaheimu. První nabízí uživateli dva knoflíky, kterými se ovládá milenecká dvojice na monitoru. Při úspěšných akcích komputer tiše sténá. Druhý přístroj má obrazovku citlivou na dotek, a když se na ni položí ruka, tak blaženě vzdychá.

Jaký to vezme konec

Většina návštěvníků pražského divadla Archa projde okolo tří počítačů ve foyeru bez povšimnutí. Několik osob u obrazovek se také cizí pozornosti nevnucuje. „Právě jsem našel nového přítele,“ ukazuje nadšeně na monitor sporý chlapík s kudrnatými vlasy. „Sibiřského rodáka, který dosud nikdy neopustil svůj kraj. Jinde než v síti bych se s ním potkat nemohl.“ Brunet se jmenuje Michal Bielecký a učí „videoart“ na Akademii výtvarných umění. Spolu s berlínskými výtvarníky Joachimem Blankem a Arminem Haasem v Arše instalovali telekomunikační projekt „Handshake“. Využívají toho, že za posledních deset let se podařilo propojit čtyři milióny osobních počítačů do několika světových sítí (nejznámější z nich se jmenuje Internet).

„V Internetu se zatím baví lidé s vyšším vzděláním,“ vysvětluje Armin Haas. „Zpravidla mají také vysoké etické vědomí a radují se, že konečně našli panenské prostředí, kde neplatí žádné zákony a kde se společenská pravidla teprve rodí.“ V počítačovém světě neexistují úřady, hranice a dopravní nehody, rozhovor s přáteli nesvazují žádné konvence. Výtvarnící z Handshake proto chtějí v síti zorganizovat co nejvíce „krásných setkání“, dokud tam nevnikne komerční průmysl a nazaplaví spojovací kanály reklamou. Do zábav Handshake patří „kolektivní kreslení“. Lidé z různých kontinentů si po síti posílají obrázky a navzájem si tam dokreslují detaily. „V sítích ztrácí smysl slovo copyright,“ usmívá se Arnim. Také M. Bielecký předpovídá, že vynález počítačových sítí úplně změní strukturu společnosti, ještě víc než kdysi knihtisk: „Globální síť je živým organismem a nikdo nemůže předpovědět, jaký to vezme konec.“

Divoký Networld

Telekomunikační firmy samozřejmě nevyhazují miliardy na propojení počítačů jen kvůli intelektuálským zábavám. Konečnou vizí, která otevře úžasný trh pro spojovací, počítačové a televizní firmy, se jmenuje „International Data Highway“ (Mezinárodní datová dálnice). Tak ji alespoň pojmenoval Bill Clinton při své prezidentské kampani. Myslel tím propojení všech amerických, později i světových firem i domácností velmi solidní sítí. Zatímco v Internetu nejde o mnoho více, než si vyměňovat „milostné dopisy“ a obyčejné fotografie, Clintonovou datovou dálnicí by mělo projít všechno: datové soubory libovolné velikosti, živý hlas nebo televizní signál. Otevřel by se tak svět, který se nabídkou nových možností přirovnává k Divokému západu. Člověk by například kvůli práci nemusel vůbec opouštět svůj byt. Na počítači by prošel nabídku zaměstnání komputerizovaných firem z celého světa a přes monitor by s nimi uzavřel pracovní smlouvu. Díky klávesnici a modemu by mohl vydělat potřebné dolary třeba jako manažer, úředník, konferenciér nebo programátor. Po práci by několika příkazy na monitoru objednal večeři v blízkém supermarketu, zásilková služba by už ovšem dodala opravdové, nikoli „virtuální“ potraviny. Nakonec by mohl mohl po „datové dálnici“ dorazit do pánského klubu a na dálku si připíjet s jinými „počítačovými trampy“.

V Česku něco takového zatím nehrozí. Dokonce i pro nejbohatší podniky je kvalitní počítačové propojení jednotlivých provozů hudbou budoucnosti. Veřejnou počítačovou síť totiž dnes spravuje monopolní firma Eurotel a nasadila tak vysoké ceny (devět tisíc měsíčně účastnický poplatek a 350 korun za přenos megabajtu), že bohatší podniky (např. ČEZ nebo banky) raději pokládají po republice vlastní kabely.Dokonce i v Německu znějí Clintonovy vize trochu jako pohádka: pracovat doma na počítači nechává své lidi zatím jen pár podniků, dohromady nejde o víc než 20 000 zaměstnanců. Také tady jsou hlavní překážkou peníze za spojení: jeden pracovník na dálku stojí v telekomunikačních poplatcích 6 000 marek měsíčně.V Americe ale podnikatelé zaměstnávají přes počítač už dnes sedm a půl miliónu lidí. Nejde přitom jen o to, že televizní moderátoři už nemusejí dojíždět do newyorských studií a mohou televizní diskuse řídit ze svých vil kdesi na ostrovech v Karibském moři. Zajímavější je příklad, jak snadno se kalifornské podniky dokázaly vyrovnat se zničením silnic při posledním zemětřesení. Prostě vyzvaly své zaměstnance, aby nadále dojížděli do práce „datovou dálnicí“.Clintonův plán tedy v zemi, kde by do pěti let měla být počítačem vybavena každá druhá domácnost a kde telekomunikace neřídí monopol, nezní ani trochu šíleně. Kanadský teoretik médií Marshall McLuhan přirovnal už před třiceti lety počítače k lidskému rozumu a globální síť nervové soustavě. Díky této soustavě se tvoří „jediné a jednotné pole zkušenosti“, uživatelé jsou nezávislí na profesních i státních hranicích.Podobně jako klasik hovoří také protagonisté současných změn: multimilionář Mitchell Kapor řekl nedávno týdeníku Der Spiegel: „Egalitářský a anarchistický Networld (síťový svět) dá lidem konečně možnost vybrat si z více informačních kanálů. Po rozšíření nabídky už nebudeme odkázani jenom na televizi, která nás zaplavuje násilím a zvěcněným sexem.“ Jiný z komputerových průkopníků John Perry Barlow, dříve textař rockové legendy Greateful Dead, se odvolává na mystiku hippies: „Propojení každého světového ducha se všemi ostatními přes globální síť má pro mě jednoznačný teologický význam.“