Sestra

Románová prvotina Jáchyma Topola Sestra

Silná próza bývá občas srovnávána s přírodním živlem; pojmem se kupříkladu stal román-řeka, který čtenáře unáší velkým tahem proudu, rozvětveného do přítoků a delt. Živelnost románové prvotiny básníka Jáchyma Topola Sestra (Atlantis, 1994) je spíš sopečná: imaginace se náhle s eruptivní silou vyřine odněkud z podzemí a na dalších stránkách vychládá, aby si čtenář trochu odpočinul. Nejuhrančivější místa v knize, podaná se spontánní energií a jistotou, jsou vlastně odbočkami, básněmi v próze, vizemi až mystickými, zatímco text sledující hlavní dějovou linii je rafinovaně konstruovaný a literárně značně poučený. Autor pracuje s prvky archaických i moderních mýtů, s dávnými symboly, stejně jako s ustálenými motivy thrilleru, grotesky, hororu, erotické literatury i dobrodružných knížek pro chlapce. Zároveň uvádí do textu i reminiscence velké literatury, jednak ve formě variace, jednak jako přímou citaci (T. S. Eliot, Czeslaw Milosz). Hrdina románu Potok se dokonce v jednom pražském baru přímo setkává se známou literární postavou Grahama Greena, páterem Chlastem. Podobné postupy nejsou v současné literatuře výjimečné, tohle však není žádný postmodernisticky vypečený příběh, z něhož stačí vyzobávat rozinky a těšit se z nadhledu nad dějinami. Humor textu nechybí, nejde však o všeobsáhlou ironii, spíš o sarkasticky zacílenou absurdní grotesku. Kniha je míněna v podstatě vážně - jako velké romantické gesto, jako román zrání a zasvěcení, jako „citová výchova“. Autor se nebojí občas vstoupit ani do oblasti pro moderního spisovatele krajně nebezpečné, dokáže být i sentimentální nebo patetický, může se však přitom spolehnout na svůj jazyk, bohatě odstíněnou češtinu, kypící rozličnými rytmy, intonacemi, zkratkami a schválnostmi současné mluvy. Právě řeč knihy, jemně stylizující hrubě nespisovný žargon, je vedle obžerné obraznosti umělecky nejúčinnější složkou vyprávění.Po Hrabalovi opět pozoruhodná orální literatura - tady ovšem nepochází z drastického a komického zrcadlení světa v hospodském univerzu. Topolův svět není univerzální, je viděn z pohledu generace, respektive její nekonformně vyhraněné části; je popsán jejím jazykem, je prostorem pro hledání její nekonformní morálky.

Potokovy snové vraždy

Sestra je především dobrodružný román s výraznými pikareskními rysy a shrnout jeho obsah je podobně nesnadné jako na pár řádcích převyprávět kupříkladu Švejka. Do příběhu je čtenář uveden drobnou reminiscencí posledních dnů totality, ale jinak se děj odehrává v jakési neurčité blízké budoucnosti. Parta, jejíž členové jsou barvitými osobnostmi s pozoruhodnými osudy, čeká na příchod Mesiáše a mezitím bohatne divokým podnikáním. Sídlí však v domě, kde je ve sklepní studni zóna Zla. Potok teskní po milé, kterou ztratil v první kapitole, a hledá Sestru, kterou mu milá slíbila místo sebe. Nachází Černou, dívku zosobňující všechnu dráždivou i drásavou ženskou záhadnost - děvku i anděla, oběť i smrt. Zaplétají se spolu do neprůhledných her východoasijských i našich tajných služeb, dopouštějí se vraždy, prchají a ocitnou se kdesi na Vychodňársku, odkud není úniku. Potok se Černé přizná k čemusi, co se týká jeho první milé (i jiná místa v knize naznačují, že ji zavraždil), a pak onemocní. Černá se stává lacinou prostitutkou (nevíme, zda je obětí prostopášnosti nebo zoufalství) a hrdina ji po svém uzdravení opouští. Chvíli pobývá u pastevců v horách, ale pak se vrací do Prahy, propadá alkoholu a sžije se s nádražními bezdomovci, jimž vypráví fantastické příběhy. Znova se dopouští vraždy (ve snu? ve skutečnosti?), opouští nádražní komunitu a zabydlí se na skládce za městem, kde tlupy zoufalců parazytují na přebytcích konzumní společnosti. Tam se ale vynoří upír ze zóny Zla v podobě roztomilého chlapečka, který příšerným způsobem rozsápává tuláky. Potok upíra likviduje kulkou ulitou ze stříbrného medailónku, dostává se pak do klášterní nemocnice, utíká z ní, hledá Černou, hledá přátele z party, hraje v absurdně pitomých televizních reklamách, aby na sebe své blízké upozornil, žije s Laosankou, vdovou po kamarádovi, kterého utopili rasisté při honbě na cikány, a nakonec se setkává s někdejším vůdcem party Mickou, jenž se stal šéfem nějakého obludného obchodního koncernu. Dozvídá se od něj, že Mesiáš je už na světě a že celý koncern je tady jen kvůli tomu, aby se o něj postaral.

Umění rizika

Jak je vidět, příběh je v prvním plánu vydatně dobrodružný, ale od jiných podobně zběsilých fabulací se liší tím, že dobrodružství nabízí i v dalších rovinách: v básnické, filozofické a koneckonců i metafyzické. Dobrodružství je Jáchymu Topolovi klíčem ke světu, a proto riskuje snad na každé stránce knihy, každá odhaluje jeho silná i zranitelná místa. Síla textu tkví v detailech - v postřezích, v popisech snů, v reálně symbolických obrazech, jejichž intenzita odvádí pozornost od některých slabin v architektuře celku. Pravdu se skutečností zde pojí magické pouto poezie: Topolova pekelná vize současného světa se může vymykat naší zkušenosti, ale ve svém sugestivním ztvárnění se stává uměleckou realitou, v níž halucinace nese rysy proroctví.Pokud ve svých básnických dobrodružstvích Jáchym Topol vesměs vítězí, jeho myšlenková a mravní dobrodružnost je povážlivější. Hrůzy postkomunistického světa jsou v románu líčeny natolik apokalypticky asi proto, aby ospravedlnily svéráznou morálku skupiny kolem Potoka. V takových partách se u nás za minulého režimu lidé tak trochu vraceli k archaické formě života v kmeni, ve společenství, kam mohl stát jen těžko zasahovat. Ve svobodném světě se podobně sdružují alternativně orientované skupiny. V každé partě se rodil soubor historek, určujících společnou paměť a zpřesňujících společné instinkty - jako jistá obdoba archaické epiky. Vyprávělo se především o střetech se světem mimo partu: s policií, ženami, rodiči, učiteli, kolegy, šéfy, kontrolory, uvaděči a podobně. Cílem bylo zesměšnit a zavrhnout obecné, aby byla posílena shoda na tom zvláštním, co dělalo partu partou. Především šlo o výlučnou skupinovou morálku, vkus a jazyk. Autor se k motivu kmene, tlupy, smečky často vrací. U menšin na okraji společnosti pak sleduje především mravní zákony, jaké si vytvořily v extrémních podmínkách. Román tak odráží jeden z nezanedbatelných atributů dvacátého století: vyhraněné skupinové vědomí, nepřátelské vůči vědomí individuálnímu i společenskému. Jedinec se identifikuje s menšinou, která je v často militantní opozici proti většině.Morálka Potokovy party by se sotva mohla stát „obecným zákonem“ v duchu Kantova imperativu a kouzlo jejího žargonu může dosti rychle vyprchat. I to patří k rizikům, která autor nese. Patří k nim ostatně i jeho vypravěčská marnotratnost: leckterý slibný motiv je v knize načrtnut jen zběžně a v překotném textu se trochu ztrácí. Jáchym Topol však není z těch, kteří rozvážně hospodaří se silami a schovávají si nápady na horší časy. Opatrnost není věcí dobrodruhů.