Čas a prach

Čas a prach

Koncem roku 1970, když už byl osud literárního časopisu Host do domu uzavřen, vyslovil Jan Skácel při debatě na hořké téma co teď? větu: „Musíme si své problémy přenést do času.“ Zhruba dvacet let jsme putovali pouští. Kdo si stěžoval na ztracená léta, nepochopil, co Skácel vlastně mínil. Svěřili jsme se budoucnosti, a tedy proměně. Proto měl náš politický program z roku 1990 už jen málo společného s tužbami roku 1968. Měníme se i dnes - spíš nevolky než volky. Jedním z nejzajímavějších rysů soudobé české psychiky je však obecná žízeň po minulosti. Nenápadně jsme si v posledních letech vysnili ráj všech rájů, meziválečnou republiku Československou - a předstíráme si, že vše, co tenkrát bylo, zůstává nám morálním ideálem a cílem na věky věkův, amen. Slovo výhledy se nám spojuje výhradně s přídavným jménem ekonomické, čímž se snad realizují některé geny, jež nám odkázalo datum zrození moderního českého národa, rok 1848: jako věční romantikové spatřujeme svůj cíl v minulosti. Jsme však skutečně povinni brát na sebe a zároveň konzervovat všechny historické komplexy a viny, naše i cizí hrůzy, omyly a bolesti? Není v této zemi dost lidí, kteří by vážně věřili v odpuštění, v osvobození od kdysi utrpěných příkoří, v cestu dopředu? Jako by nám chyběla vůle k novým životním obsahům. Hodláme být pouze takoví, jací jsme údajně bývali do podzimu 1938, a basta. Dokonce i církve tíhnou spíše k restituci minulých majetkových a snad i morálních poměrů. Když ani…