4 životopisy rockových hvězd

Nad čtyřmi životopisy rockových hvězd

I nezasažení musí uznat, že se rock (bigbít, rokenrol) stal jedním z nejzřetelnějších projevů současné kultury, hnutím stylotvorným a zároveň bohatě diferencovaným, přesahujícím z hudební oblasti i do výtvarného umění a literatury. Vedle sborníků textů rockových písní patří k rockové literatuře zejména monografie výrazných osobností. Mnohé mají spíš propagační charakter a vycházejí z efemérní hudební publicistiky, objevují se však i ambicióznější texty, které se vedle kulturních či politických souvislostí snaží postihnout i lidskou podstatu hvězdné osobnosti a tajemství její schopnosti fascinovat.V dějinách kultur se odedávna potýká princip klasicistní s romantickým, racionální budování řádu s opojnou anarchií smyslů. Legendy o hvězdách bigbítu, vzdorovitého děcka technokratické společnosti, s motivy romantismu pracují vytrvale, ale aktualizují i leckterý starší kulturní archetyp (důraz na skupinu kupříkladu souvisí s archaickým principem kmene, smečky). Tím podstatným je však v rockových legendách manifestace odlišného životního způsobu. Pokus o novou a nekonvenční opravdovost. Napětí mezi potřebou být přesvědčivý a nezbytností stylizace pro média, bez nichž by se rokenrol nikdy masově nerozšířil, je bytostným rozporem, který se v osudech protagonistů rockové kultury odráží často dramaticky a někdy vražedně.

Hlavní je přežít

Životopis George Harrisona od Geoffreye Giuliana (Votobia, 1994, přeložil Igor Ondruch) je legendou celkem jednoduchou, bezelstně sloužící popularizaci beztak už slavného Brouka. Úspěch zdánlivě nijak mimořádného chlapce, který potkal v pravý čas pravé lidi, má ráz zázraku. Okusil sice darů i jedů velkého světa, poznal drogy i nevázaný sex, ale na rozdíl od jiných si k pozlátku slávy zachoval plebejsky nedůvěřivý odstup. „Stejně jako lotosový květ rostoucí v mastné, znečištěné řece, si nikdy nenamočí své korunní lístky, dokázal i George vyváznout ze smrtícího kolotoče slávy a peněz relativně bez škrábanců,“ píše autor. Giulianova verze Harrisonovy legendy připomene lidovou slovesnost - hrdina, obdařený zdravou mentalitou proletářského synka a zázemím láskyplné dělnické rodiny, získá díky smyslu pro dobrou partu půl království. Vyznění je pozitivní: i v rokenrolu lze přežít s relativně čistým srdcem.Složitější pohled na showbyznys nabízí kniha Christophera Sandforda Chladný barbar Mick Jagger (Český spisovatel, 1994, přeložila Eva Křístková). Veřejný Jagger je zde dílem Jaggera privátního, cílevědomého racionalisty s konzervativními sklony, který na exhibicionismu a provokaci založil prosperující firmu. Výkony na jevišti popisuje autor s úctou, vyzdvihuje sugestivnost projevu, charisma, nezkrotný temperament a fyzickou kondici, podotýká však, že mimo scénu je někdejší anarchista trochu snob, trochu na prachy, ale jinak docela rozumný člověk. „Vždyť je to jenom rokenrol,“ říkává Jagger, který třicet let bohatl na generační vzpouře a nyní jako padesátiletý multimilionář a dědeček nejspíš cítí, že s dosavadním image nevystačí. Jeho legenda mimo jiné aktualizuje romantický mýtus Dona Juana (Jagger často prohlašoval, že měl nejvíc žen na světě). V Sandfordově verzi sice zůstává nezřízeným konzumentem sexu, ale spíš ze soutěživosti než z vášně. Protihráčem Dona Juana je v původní legendě komtur, mstitel hříchů a ochránce měšťanských ctností. K těm smysl pro zdravou soutěž nepochybně náleží, takže není vyloučeno, že Kamenný host bude ke starému rockerovi celkem vlídný.

Mýtus padlého anděla

Kniha Nikdo to tu nepřežije, kterou napsali o Jimu Morrisonovi z Doors Jerry Hopkins a Danny Sugerman (Regent Art Press, 1992, přeložili Vojtěch Lindaur a Josef Rauvolf), měla i na rockové poměry mimořádný úspěch. Po celý rok se udržela v USA na špičce nejprodávanějších knih, vedla k obnovení zájmu o Doors i k natočení filmu. Morrisonova smrt - spolu se smrtí Briana Jonese, Janis Joplinové, Jimiho Hendrixe, ale také s hrůznými vraždami, které spáchal Charles Manson - uzavřela přeludná šedesátá léta a další desetiletí se v těžké kocovině střízlivělo. Morrisonova biografie nabídla čtenářům na prahu let osmdesátých, v době celosvětově strnulé, variaci na jeden z nejpůsobivějších kulturních archetypů - příběh titánského vzestupu a pádu, legendu o mimořádném mladém jedinci, který je na cestě za velkým cílem zničen. Ikaros se přespříliš přiblížil slunci, Prometheus či Lucifer vzdorovali bohům. Moderní individualisté - Byron, Shelley, Rimbaud a zástupy dalších se vzepřeli konvencím.Prvním předpokladem titánské legendy je výjimečnost hrdiny. Jim Morrison byl jistě mimořádnou osobností a k bigbítu se dostal cestou podivuhodně sofistikovanou - studoval hlubinnou psychologii Freuda a Junga, zabýval se teorií davu i orientálními filosofiemi, rozebíral Artaudovo „divadlo krutosti“, vášnivě četl existencialisty, beatniky, mystiky. Název kapely jej napadl nad veršem Williama Blakea, stylizoval se podle Nietzscheho Zarathustry, kadeře si nechal upravit jako Alexandr Veliký, ke své první písni se inspiroval Célinem a smysly si „systematicky rozrušoval“ podle Rimbaudovy rady. Druhým předpokladem titánské legendy je vzpoura proti autoritě. Morrison se nelítostně rozešel s rodiči, kteří patřili k establishmentu, a připravil jim mnohou krutou chvilku (k jeho největším hitům patří „oidipovská“ píseň, v níž chce zabít otce a vyspat se s matkou). Spolu s Doors dospěl Morrison závratně rychle na vrchol slávy, nebyl však ochoten disciplinovaně sloužit médiím, která mu k tomu dopomohla, a splynout s obrazem, jímž jej prezentovala. Jeho opilecké a sexuální výstřelky zpočátku přinášely reklamní efekt, vystupňoval je však do společensky nepřijatelné míry. Snil o tom, že bude někde v ústraní psát verše, ze slávy se však neodchází beztrestně. Někdejší eféb ztloustl a nastavil veřejnosti odulou, dionýzskou tvář obrostlou plnovousem. Osmadvacetiletý se pak upil v Paříži. Byl génius? Nebo toho jen spoustu načetl a nestihl to strávit? Autoři Morrisonův příběh neanalyzují, vytvářejí mýtus, který ústí do tajemství, ke kterému patří i nejistota, zda hrdina skutečně zemřel. Podezřelý spěch, s jakým byla jeho smrt dokumentována, dodnes svádí k fantaziím, že úmrtí bylo inscenované, aby zahladilo stopy muže, který se rozhodl pro jiný osud.

V panoptiku undergroundu

Nejpozoruhodnější novinkou mezi rockovými biografiemi je kniha Richarda Wittse Nico - život a lži jedné legendy (Votobia, 1994, přeložila Zuzana Zámečníčková). Tímto osudem se pravda a legenda proplétají dosti nepřehledně. V padesátých letech se modelka Nico, považovaná znalci haute coutour za nejkrásnější ženu světa, pohybovala v nejlepší společnosti, zahrála si švédskou princeznu ve Felliniho Sladkém životě, Delonovi povila nemanželského syna a kořil se jí snad i Hemingway. V šedesátých letech se stala zlověstnou hvězdou newyorské intelektuální avantgardy. Zpívala s Velvet Underground a proslula rovněž milostnou vstřícností k celému rockovému nebi („Jim Morrison měl nejlepší přirození, jaké jsem v sobě kdy měla, ale Brian Jones to uměl nejlíp ze všech, pokud toho byl schopen“). V sedmdesátých letech klesla vinou drog na dno, přespávala v gangsterských doupatech a při jednom vystoupení se dokonce pomočila. V osmdesátých letech se trochu vzpamatovala pomocí methadonu, konejšivého šidítka pro narkomany, a vydřela přes tisíc koncertů, na nichž snad konečně byla sama sebou - přesněji tím, co z ní život udělal. Zemřela devětačtyřicetiletá roku 1988 na Ibize, ostrově ve středomoří, když celkem střízlivá spadla z kola a lékaři neposkytli zpustlé „staré hipísačce“ náležitou péči.Nico nikdy nedosáhla jednoznačného úspěchu, který by jí přisoudil transparentní image, a mohla si se svým obrazem proto pohrávat: byla la femme fatale, osudová milenka slavných ožralů a sebevrahů, byla la belle dame sans merci, dráždící chladem a bezcitností, byla sestra, hledající bratra za účelem incestu, byla mýtický androgyn, pohybující se na dobrodružné hranici mezi oběma pohlavími. Podobně jako její vzory Greta Garbo, Marlen Dietrichová nebo Sarah Leander si vytvořila složitý systém koketérie, založený na nezájmu o banálně zdravý sex. Autor její pózy odhaluje s laskavou ironií a dává je do souvislosti se skutečným příběhem. Nico, vlastním jménem Christa Päffgenová, se narodila v Německu přímo do válečné apokalypsy a vyrůstala na rozvalinách. Když si jí povšimli módní fotografové, otevřel se před ní náhle kýčovitý svět červené knihovny, ale nedokázala se v něm zabydlet. Do undergroundového panoptika ji uvedli Rolling Stones a Andy Warhol. Teprve tam našla prostor pro své temně romantické stylizace, pro své trauma z dětství, kdy z blízkosti sledovala „soumrak bohů“, pro své opojení destrukcí („Peklo vypadá jako zničený město a je to krásnej pohled“). Během svého dlouhého a bolestného soužití s drogami a bigbítem ničila především sama sebe, vědomě a umanutě - jako by se mstila někdejšímu idolu konzumní společnosti padesátých let.Vedle romantických i obecně kulturních vzorců lze v rockových legendách rozpoznat i jistou souvislost s náboženskými legendami. Bůh je v době bez víry karikovaně suplován masmédii, jejichž prostřednictvím se lze také dobrat jisté „nesmrtelnosti“, a cesta za slávou tak odráží v profánní rovině cestu za věčnou spásou. Jde ovšem o to, v jaké podobě do „nesmrtelnosti“ vstoupíme. Harrison si uchoval autenticitu lidového hrdiny, buřič Jagger odvážně zklasičtěl, Morrisonův příběh dojímá v mnoha rovinách, Nico vstoupila do nesmrtelnosti se sytě probarveným osudem a bohatou mytologií. Na rozdíl od nich přijímají popové hvězdy masku, jakou jim přidělí management zábavního průmyslu, a do mediální nesmrtelnosti vstupují jako loutky, vypreparované z lidské celistvosti.