Případ Sarkander

Případ Sarkander

Staronový mučedník v panteonu českých světců

České historické povědomí miluje mučedníky a hýčká si je. Skuteční či domnělí martyrové lemují tisíciletou pouť našeho národa dějinami, až by se mohlo zdát, že nemáme jiných velikánů než takových, kteří byli upáleni, propíchnuti, zastřeleni či alespoň vyhnáni, nebo přinejlepším za života nepochopeni a nedoceněni, Charakteristické rovněž je, že snad žádný z „národních“ mučedníků není mezi svými krajany přijímán jednoznačně. Svatý Václav, abychom volili notoricky známý příklad, může být pokládán jednou za křesťanského héroa, podruhé za poprávu utraceného germanofilního kolaboranta. O Janu Husovi zase, navzdory ekumenickému dialogu, dodnes mnohý katolík věří, že tento prokletý kacíř dostal jen to, co si zasloužil. Dvacáté století není se svými mučedníky v tomto ohledu výjimkou: také Jan Palach zůstává pro někoho velikánem, pro jiného psychopatem. Jak rozdílná mohou být u mučedníka kritéria jeho zásluh a provinění, ukázala naposledy vpravdě cimrmanovská diskuse o pražském pomníku Jana Švermy.Úkolem mučedníků je v prvé řadě cosi legitimovat. Myšlenka, náboženská konfese, politická teorie - to vše získá na ceně v okamžiku, kdy se ukáže, že stojí za život. Od této úvahy je už jenom krok k domněnce, že nejlepší víra je taková, která se může vykázat největším počtem mučedníků. Již v časech raného křesťanství se začasté měřila hloubka Kristova poselství množstvím nasycených lvů v římských amfiteátrech…