Kam kráčejí českomoravské odbory

Kam kráčejí českomoravské odbory

Skončila éra kultivovaných předáků

Dvaadvacátý březen 1993 se jistě zapíše do dějin českého odborového hnutí. Na čtyřicet tisíc lidí z celé země v tento památný den na Staroměstském náměstí v Praze demonstrovalo vůbec poprvé od vzniku samostatného Českého státu. Dav skandující „ať žijí odbory“ a „hanba vládě“ vypískal ministra sociálních věcí a ministrův tajemník dokonce dostal kamenem do hlavy. Scenérie jakoby vystřižené z románu Rudá záře nad Kladnem však nemohou zakrýt rozpačitý výsledek celé akce, jejímž formálním smyslem bylo donutit Parlament k odmítnutí novely zákoníku práce. (V praxi došlo k pravému opaku - poslanci vládní návrh schválili.) O to překvapivější jsou vyjádření odborových předáků, kteří si demonstraci pochvalují jako důkaz své „akceschopnosti a síly“. Jaké tedy vlastně jsou a co chtějí dnešní odbory?

Past konstruktivismu

Hlavním organizátorem celé akce byla Českomoravská komora odborových svazů (ČMKOS). Ta vznikla - spolu s federální a slovenskou centrálou - počátkem roku 1990 na troskách komunistického ROH a od počátku aspirovala na funkci „střešního orgánu“, který koordinuje činnost několika desítek jinak zcela autonomních profesních odborových svazů (například KOVO, stavebnictví, služby apod.). Alespoň formálně je existence společné centrály nezbytností. Jedině celorepubliková komora totiž může být partnerem vlády při jednáních v radě hospodářské a sociální dohody, tzv. tripartitě. Objektivně je však třeba říci, že úlohou komory, kterou od listopadu 1990 vede bývalý sazeč Vladimír Petrus, je i něco jiného.Přes drobná zakolísání (například pokus prosadit v prosinci 1990 účast odborů na řízení podniků) lze tvrdit, že se odborová centrála po celou dobu své existence chovala vůči uskutečňované transformaci společnosti vcelku korektně. Je samozřejmě otázkou, nakolik je to výsledek odpovědného přístupu Vladimíra Petruse a nakolik si odborářští bossové uvědomují, že by s politikou zemanovského typu narazili u vlastních členů: politické názory odborářů se totiž podle průzkumů příliš neliší od politických preferencí ostatní populace. Faktem však je, že v návrhu programu pro příští léta, uveřejněném vloni v říjnu, odbory vcelku otevřeně vyslovují podporu myšlence rychlé transformace. A to je, zejména tváří v tvář zkušenostem s odbory v ostatních postkomunistických zemích, věc nevídaná. Současně je to však pro vedení centrály svým způsobem past. Jak totiž mohou podporovat radikální ekonomickou reformu, když jejich úkolem je hájit zájmy těch, které postihuje relativně nejvíc?

Umírnění versus radikálové

Tento rozpor může být vysvětlením někdy jen těžko pochopitelných reakcí odborů na jednotlivé kroky vlády. Je zřejmě také jedním z důvodů třenic uvnitř centrály, kde na straně jedné stojí tzv. umírnění, reprezentovaní předsedou Petrusem, a na straně druhé radikálové, za jejichž neformálního vůdce je považován šéf hornického svazu Cyril Zapletal. Především tento muž kritizoval na podzim loňského roku Petrusovo vedení za to, že není schopno účinně čelit obratné taktice Klausova kabinetu. Měl pravdu?Za dobu své existence dosáhla koaliční pravicová vláda v jednání s odbory několika nepopiratelných úspěchů. Úspěšná však byla i komora. V tak říkajíc ideových sporech, které vyvolalo například zavedení plošné regulace mezd, omezování působnosti vyšších kolektivních smluv nebo otázka sociálního připojištění, dík své argumentaci a osobnímu charismatu, opakovaně vítězil premiér. Ve sporech praktických, jakým byl například nárok železničářů na zachování zaměstnaneckých výhod, nebo požadavek horníků, aby stát zaplatil program útlumu těžby uhlí, naopak bodovaly odbory. Vláda totiž nejprve prohlásila, že „neustoupí ani o píď“, ale vzápětí v tichosti přistoupila na kompromis. V takto vykolíkovaném hřišti, kde je pro obě strany sociální smír téměř fetišem, jde tedy především o to, kdo své názory umí lépe „prodat“. A v tomto směru jednoznačně vítězí vláda, která ze sporů s odbory vychází jako ten, kdo je „silný a ví, o čem mluví“. Po angažmá vůdců ČMKOS naopak - často neprávem - zůstává dojem, že mají jakési těžko definovatelné, a tudíž podivné požadavky.

Rozbuška kompromisu

Když koncem loňského roku odbory ustavily krizový štáb, tentokrát na úrovni celé komory, a po několika týdnech jej bez viditelných výsledků opět rozpustily, přiznal Vladimír Petrus, že hlavním důvodem byla „vnitřní mobilizace odborů“. Stejné argumenty provázely demonstraci na Staroměstském náměstí. Lze proto s trochou nadsázky tvrdit, že největším problémem Petrusových odborů není vztah k vládě, ale hledání vlastní identity.Z tohoto úhlu pohledu je úterní demonstrace vskutku významnou událostí. Její průběh totiž naznačil, jakým směrem se budou odbory v příštích měsících ubírat a v jakém tónu za několik týdnů proběhne sjezd ČMKOS. Značná porce demagogie, která zazněla na úterní manifestaci, svědčí o tom, že se zřejmě blíží konec „kultivované éry“ odborářských předáků. Svědčí o tom i poslední prohlášení až dosud umírněného Vladimíra Petruse: „Jsem šťasten, že jsem v čele centrály, za níž stojí takoví lidé, jací byli na demonstraci.“ Tváří v tvář plivání na ministra Vodičku a napadení jeho tajemníka jsou to slova poněkud šokující. Poměrně přesně však ukazují, kam až se dostává tzv. konstruktivní Petrusova politika, když se z „taktických“ důvodů uchýlí ke kompromisu s radikály.