Čekání na Godesberg

Čekání na Godesberg

Spor v sociální demokracii rozhodne o budoucnosti levice

Za necelých čtrnáct dnů začne v Hradci Králové druhý polistopadový sjezd Československé sociální demokracie. Jeho delegáti mají schválit nový program a rozhodnout tak spor mezi „umírněným“ a „radikálním“ křídlem. Ve hře však tentokrát bude víc než jen personální otázky a aktuální politický kurs jedné strany. Výsledek sjezdu totiž do značné míry rozhodne i o nejbližší budoucnosti české levice.

Konec falešné jednoty

K prvním sporům v řadách po listopadu obnovené sociální demokracie došlo už na jejím sjezdu v roce 1990. Konflikt začal rozepřemi mezi exilovými předáky strany, kteří se pohádali o to, kdo je „větší sociální demokrat“, pokračoval vyloučením disidenta Rudolfa Battěka a sloučením ČSSD s klubem reformních komunistů Obroda. Z vnitrostranického boje tenkrát nejvíce vytěžil nevýrazný Čechoameričan Jiří Horák. Dík obratnému manévrování se sice tři roky udržel v čele Lidového domu, politikou smiřování nesmiřitelného ale přivedl ČSSD na okraj politické propasti. Přitom nejpozději od červnových voleb bylo zřejmé, že Horákova taktika udržování „jednoty v různosti“ je pro stranu zhoubná. Zatím poslední a nejvážnější konflikt uvnitř ČSSD proto vypukl ve chvíli, kdy sociální demokracie prohrála to jediné, co ještě stmelovalo její řady: boj o zachování Československa.Ve sporu mezi „umírněnými“ (Pavel Novák, Ivan Fišera) a „radikály“ (Miloš Zeman, Petr Miller) nejde o to, kdo od koho opsal návrh programu strany, nebo do jaké míry má ČSSD spolupracovat s vládní koalicí. Spor se vede o to, zda sociální demokracie bude tzv. konstruktivní prozápadně orientovanou opozicí - jak navrhuje Fišera, nebo podle ideí Miloše Zemana rigidně opozičním uskupením zaměřeným středoevropsky a s výraznými prvky populismu. S trochou nadsázky lze tedy říci, že Fišerova koncepce je jakousi českou obdobou Godesberského programu německé sociální demokracie z roku 1959 (SPD se tehdy rozešla s marxismem a přihlásila se k tradičním ideálům západních demokracií).

NATO, nebo Visegrád

Návrh Fišerova stranického programu se kromě rozdílných pasáží o státoprávním členění státu liší od Zemanovy koncepce především věcností a klidnějším slovníkem. Kromě zahraničně politické části - Fišera považuje za prvořadý úkol české diplomacie pevné zakotvení na Západě a vstup do NATO, zatímco Zeman spolupráci s visegrádskou skupinou - však nepřichází s radikálně novými myšlenkami. Přesto je kompromis mezi oběma tábory nemožný.Zdánlivě nepodstatná kapitola o zahraničně politické orientaci strany je v tuto chvíli pro budoucnost sociální demokracie a potažmo celé levice klíčová. Příklon ČSSD k Fišerově koncepci bude znamenat první krok na dlouhé cestě k vybudování levicové strany, která se nejen deklarativně přihlásí k demokratickému systému, ale především k naší účasti v euroatlantických strukturách, což také znamená převzít hodnoty dnešní západoevropské společnosti. Naopak případné vítězství Zemanova programu bude s největší pravděpodobností znamenat pokračování v nevypočitatelné politice hledání třetí cesty.Vyřešit tento zásadní rozpor může jen vítězství jedné z obou skupin a odchod poražených ze strany. Lídři obou táborů si to již uvědomili a s blížícím se sjezdem také přestávají mluvit o tom, že „rozkol strany by byl tragédií“.

Chybí vůdce

Pokud delegáti sjezdu schválí program, který se pokusí spojit Fišerův i Zemanův proud, bude to v podstatě souhlas se Zemanovou strategií. Případné vyostření sociálních konfliktů během ekonomické transformace totiž posílí ve společnosti potřebu hledat „radikální a jednoduchá řešení“. A v tom je Miloš Zeman mistrem stejně jako krajní levice nebo pravice. Nechce-li se tedy ČSSD v budoucnu změnit na komunistickou stranu číslo dvě, má v podstatě jen jednu možnost: přijmout Fišerův program.Ani jeho vítězství však ČSSD nezaručí automatický vstup do rodiny „seriózních“ stran a rozhodující postavení na levici naší politické scény. Především poražená Zemanova skupina sama ze strany neodejde a bude ji dál úspěšně likvidovat zevnitř. A je nepravděpodobné, že Fišerova skupina bude mít dostatek odvahy ji z Lidového domu vypudit. Nemá totiž mimo jiné ve svých řadách osobnost, která by měla potřebné charisma, razantnost a uměla srozumitelně pojmenovat cíle a politiku strany. Jinými slovy: chybí jí sociálně demokratický Václav Klaus. Zatím takové kvality nemá ani Ivan Fišera, ani mimo sekretariáty ČSSD neznámý Pavel Novák. (Stejně je tomu i v druhém táboře: Miloš Zeman, který by snad ze všech nejvíc chtěl být „Klausem levice“, se stále zřetelněji podobá spíše Ivanu Svitákovi a Petr Miller nedokáže ani to.)

Z bláta do louže

Budoucnost Fišerova i Zemanova křídla - ať už na sjezdu vyhraje kdokoliv - v neposlední řadě zavisí i na pohybech v ostatních levicových stranách. Obdobný proces, jaký dnes probíhá v sociální demokracii, totiž brzy čeká Liberálně sociální unii, a dříve či později také nejsilnější opoziční partaj: KSČM.V případě vítězství Miloše Zemana si lze představit, že se ČSSD postupně spojí s Trnkovými zemědělci a posléze i se Svobodovým křídlem v KSČM. Na české politické scéně by tak vedle Sládkových republikánů a Štěpánových komunistů přibyl další, sice ne tak hrozivý, ale přesto velmi „rizikový“ subjekt. O tom, že by takový scénář byl pro konstituování liberální levice pohromou, není pochyb.Vítězství Fišerova směru by naopak mohlo položit základy budoucí opravdu sociálně demokratické strany, jak se tomuto pojmu rozumí na západ od Aše. Z hlediska celkové politické stability a klidu se proto na blížícím sjezdu ČSSD v žádném případě nebude rozhodovat mezi „cestou z bláta do louže“, jak tvrdí Václav Klaus.