Krasavice ve špatné společnosti

Krasavice ve špatné společnosti

Od pramene po proudu českého vlastenectví

Ještě za první republiky se říkalo: „Kdo má rád Vltavu, miluje i svou vlast.“ Nejdelší česká řeka se stala národním symbolem nejpozději roku 1812, kdy Václav Práchner vytesal postavu nahé ženy vylévající vodu ze džbánu a nazval ji „Pramen Vltavy“. Socha stojí na Mariánském náměstí, naproti nové pražské radnici a Pražané jí odjakživa říkali něžně - Terezka.Dnes se však zdá, jako by vlastenecký náboj z vltavských vod vyprchal. „Je to prostě řeka jako každá jiná,“ shrnuje pocit řady současníků tajemník parlamentního výboru pro životní prostředí Jaroslav Měchura. Zůstalo jen praktické využití a problémy, které jsou plně v moci expertů. Pro energetiky je Vltava zdroj energie, a proto tam staví přehrady, pro ornitology jsou její břehy hnízdištěm ptactva, a proto tam vyhlašují rezervace, dopraváci chtějí řeku využít jako dopravní tepnu, a proto bagrují její koryto.Respekt se vydal po vltavských březích, od pramene až k ústí do Labe, aby zjistil, jak se oba přístupy na Vltavě podepsaly.

Vysvobození od stressu

Podle kulturního antropologa Harrie Salmana z univerzity v holandském Leidenu - jeho čeští kolegové se Vltavou nezabývají - je „nacionální“ vztah k Vltavě přirozenější než současná nevšímavost. „Češi prohlásili Vltavu za svou národní řeku po vzoru Němců, kteří uctívali Rýn,“ říká docent Salman, specialista na východní Evropu. "Podobně Poláci oslavovali Vislu. Tyto…