Být v NATO

Být v NATO

Proč potřebujeme být v NATO a co nám v tom brání

Desátého ledna 1994, právě za měsíc, se v Bruselu sejde summit Severoatlantické aliance. Tato vrcholná schůzka má předložit návrh na rozšíření spolupráce NATO se zeměmi střední a východní Evropy, který pod názvem „partnerství pro mír“ projednali ministři obrany Aliance v říjnu v německém Travemünde. Neznáme sice jeho doslovný text, ale již dnes je zřejmý hlavní závěr: čeští delegáti se v Bruselu nedozvědí ani případné datum našeho vstupu do NATO, ani kritéria členství, ale jako všichni ostatní dostanou nabídku dvoustranné smlouvy o vojenské součinnosti. Až praxe má ukázat, které z takto poctěných států se propracují k plnému členství v Alianci.Česká vláda se tak ocitá v poněkud nepříjemné situaci: rok a půl opírala integraci Česka do Evropy o přesvědčení, že Západ uzná náš náskok v rámci bývalého východního bloku, a teď vzniká dojem, že jsme házeni do jednoho pytle. Pokud by takový názor skutečně převládl, mohl by neblaze ovlivnit veřejné mínění i „alternativní“ nálady v opozici. Koneckonců ze sociologických průzkumů vyplývá, že naši občané skutečně preferují Evropské společenství před NATO. Proto je důležité rozebrat všechny souvislosti: Proč vlastně potřebujeme být v NATO? A proč se Aliance chová tak zdrženlivě? Jakou hlavní překážku musíme překonat? Jde o ruské výstrahy, o spory v samotném NATO, o komunistický střih naší armády, včetně neslučitelné výzbroje či struktury velení, nebo snad…