Morální krize od psacího stolu

Morální krize od psacího stolu

Stesky o úpadku české společnosti nejsou na místě

Současná mocenská elita neopomene při každé příležitosti vyzvednout pozitivní výsledky a úspěchy společnosti, v jejímž čele stojí. Doma i v zahraničí neustále zdůrazňuje jasnou prioritu naší země mezi postkomunistickými státy. Je sice poněkud trapné naslouchat tomuto někdy až dětinskému vychloubání, v zásadě se s ním - vědomě či podvědomě - však ztotožňuje značná část společnosti a nelze říci, že by k tomu neměla dobré důvody. Zatímco krátce před rokem 1989 jsme se závistí a obdivem pošilhávali po Maďarsku, Polsku a dokonce i po Sovětském svazu, dnes tyto státy v našich očích patří, když ne někam na Balkán, tak alespoň do jakési nevýrazné, v sobě se zmítající postkomunistické mlhy. My naopak míříme úspěšně a sebevědomě na Západ.Vedle hlasů vyjadřujících uspokojení nad ekonomickým, případně politickým směřováním společnosti zaznívají i názory a pocity protichůdné, ty, které vyjadřují rozčarování - nad špatným morálním klimatem, nedobrými mezilidskými vztahy, ohrožením kultury, pronikáním negativních jevů do nejrůznějších oblastí života. Společným jmenovatelem těchto různorodých a mnohdy velmi vágních stesků je přesvědčení, že polistopadový vývoj je nějak spjat s hlubokou morální krizí. I samotné úspěchy ekonomické transformace se na pozadí této domnělé krize mnohým jeví jen jako její symptomy: jako redukce všech lidských vztahů na tržní, jako nadvláda peněz, jako zbožštění…