Mezi sebemrskačstvím a pýchou

Mezi sebemrskačstvím a pýchou

Rusko cítí potřebu ukázat svou sílu

Filozof Alexandr Janov, ostře vystupující proti Alexandru Solženicynovi pro jeho údajné „rusofilství“, prohlásil, že zlepšit ekonomickou situaci Ruska je mimořádně snadné. Stačí prý vykopat obří měděnou žílu, kterou dal kdysi uložit do sovětské země Josef Stalin. Podobně je tomu v Rusku se vším. Racionální uvažování se tlumí a leckdy nahrazuje mytologií, utopismem a dokonce cílenou lží. Jen stěží pak nabývá moci hlas realistického politika, odpovědného ekonoma, fundovaného právníka či moderního vojáka.

Lepší než ostatní

Rusko nyní poměrně rychle přechází od jedné krajnosti k opačnému extrému. Léta perestrojky poznamenalo až masochistické odhalování vlastních nedostatků a chyb, kdy se Rusové cítili povinováni ukázat celému světu svou špatnost v barvách co nejčernějších. I v tomto sebemrskačství se však skrýval prvek pýchy: nemůžeme-li být nejlepší v pozitivním smyslu, přejeme si být „nejdokonalejší“ alespoň ve své ubohosti.Kyvadlo však nemohlo zůstat v této krajní poloze věčně a dalo se do pohybu opačným směrem. Slogan, že „světlo přijde do Ruska ze Západu“, je nyní nahrazován vizí, podle níž Rusko „svou září osvětlí celou Zemi“. V časopisech prořídla jména emigrantů a relativně snadná možnost výjezdu na Západ poskytla řadě Rusů domnělý důkaz o jednoznačné převaze ruské kultury nad západní. Povšimněme si, že se nehovoří o její odlišnosti a jedinečnosti, ale právě o tom, že…