Jurský park

Jurský park

Dvě úvahy o jednom fenoménu

Povinně do Jurského parku?

Dvaatřicet kopií posledního filmu Stevena Spielberga Jurský park začalo 14.října zpracovávat české diváky. Příprava už byla učiněna předtím: vůbec poprvé jsme se stali objekty agresívní, komplexní, v hantýrce tzv. merchandisingové akce amerického typu, jejíž podstatou je invaze dinosaurů z filmu na trička, vystřihovánky, samolepky, comicsy, obrazovky. Charakter akce je vlezlý, odpudivý. Ze všeho nejvíc připomíná propagaci Velkého října či Prvního máje. Stejné jsou i tváře obchodních zástupců, z nichž někteří jako by teprve nedávno odložili svazácké stejnokroje. Právě tohle pravděpodobně odradí určitý typ lidí od návštěvy filmu. Společnostem UIP a Universal to může být lhostejné, protože návštěvnost Jurského parku v postkomunistických zemích zatím předčila očekávání.

Svého druhu génius

Jurský park je víc než hit, je to společenský úkaz. Leckomu přitom unikne, že je to především film, který stojí za vidění. Steven Spielberg osvědčuje po celou dobu své kariéry především schopnost dotknout se v pravou chvíli neuralgického bodu západní civilizace, a oslovit tak obyvatelstvo prakticky celé Zeměkoule. Taková byla už jeho prvotina Duel, takové byly Čelisti, Blízká setkání Třetího druhu, E.T., takový je i Jurský park. Protože Spielberg tuto schopnost osvědčuje opakovaně, dá se říci, že je svého druhu génius. Vždycky je tu totiž nejprve Spielberg, a potom epigoni. Nejprve…