Rusko na křižovatkách napětí

Rusko na křižovatkách napětí

Jelcin zvítězil nad opozicí, ale musí počítat s armádou

Po tragických událostech v Moskvě lze říci, že jedny důvody k obavám vystřídaly jiné. Zmizelo výbušné napětí mezi vládou a parlamentem, ale trvají rozepře na osách vláda (centrum) - regiony, Rusko - „blízké zahraničí“ (bývalé státy SSSR), Rusko - „blízký Západ“ (bývalé země RVHP) a Rusko - Západ. Zvláštní pozornost si tudíž zasluhují tři okruhy otázek: regiony, postoj Ruska k rozšíření NATO a ruská armáda.

Regiony se hájí samy

Podle posledních zpráv je stále 23 regionů Ruské federace proti zastavení činnosti parlamentu a Jelcin rozeslal jejich hlavám telegram, v němž je znovu žádal, aby svůj postoj přezkoumali. Napětí se ale nerozvíjí jen mezi Moskvou a republikami Ruské federace, ale i mezi republikami a autonomními oblastmi, jejichž ústavní statut byl tradičně nižší, leckdy však nepřímo úměrný jejich hospodářskému významu. Lze tedy předpokládat, že právě s regiony bude muset Jelcin uzavírat další kompromisy.Jeden z nich se bude jistě týkat otázky termínu a současného konání prezidentských a parlamentních voleb. Tvrdošíjnost, s níž Jelcin trvá na svém rozhodnutí (všeobecné volby v prosinci, prezidentské v červnu), naznačuje, že právě zde si ponechává prostor pro kompromis a že z něho hodlá vytěžit co nejvíce. Pravda, jím navrhovaný termín není ideální. To však rozhodně neplyne z Gorbačovovy vytrvalé kritiky každého Jelcinova kroku, ale z reálných faktů: volby by probíhaly v emocionálním vypětí, dosud neexistuje právní kodifikace způsobu voleb, případní kandidáti nestačili zkonsolidovat své síly, a v novém parlamentu by se tak snadno ocitli lidé, kteří se včas „překabátili“.Před podobnou situací varoval předseda strany Demokratické Rusko Nikolaj Travkin. Jeho tradičně populistická dikce nemění nic na skutečnosti, že působí podivně, je-li v souvislosti s výjimečným stavem zakázán sjezd Demokratického Ruska, zatímco sjezd Borového průmyslníků byl povolen bez nejmenších obtíží. Travkin se staví proti volební účasti bloků, sdružujících často stovky nepatrných stran a straniček, jež nemají na politický život Ruska samy o sobě sebemenší vliv.Dalším předmětem kompromisu by se mohly stát místní sověty, jež Jelcin vyzval, aby se samy rozpustily. Odpor proti tomuto kroku se projevil zvláště v Karelii, Baškortostánu, Komi a republice Sacha (Jakutsko), což svědčí o tom, že regiony nejsou o nic méně rozhodné v ochraně svých pozic než prezident.Spor může vyvolat i otázka ústavy. Podle představ expertů z prezidentova okolí s ní již nelze otálet a referendum o jejím projektu má proběhnout v prosinci souběžně s volbami. Ústavní porada by měla definitivní projekt předložit do 5.listopadu. Jelcin však rozpustil dosavadní ústavní soud a nový bude svolán až po schválení ústavy. Prezident si možná neuvědomuje, že právě zde překračuje své pravomoci. Nový ústavní soud se nesmí stát nástrojem nynějšího politického zápasu, a sám Jelcin by k němu tudíž měl být korektnější.

Rusko potřebuje spojence

Proč se Moskva obává rozšíření NATO? Příčinou je představa, že Rusko bude vytlačeno z Evropy, nebo se dostane na její periférii. Leckdy se hovoří o návratu k imperiální politice či o zdůrazňování velmocenských ambicí Ruska. Zdá se však, že klíč spočívá spíše v členění států na „evropské“ a „neevropské“, jež hodnotí „neevropskost“ pejorativně. Kromě toho se Moskva očividně nehodlá ocitnout ve strategické izolaci, ponechána jen sobě a svým problémům. V takovém případě by Rusko - jako země příliš velká na to, aby vojenské aktivity přehlížela - mohlo pro zajištění své bezpečnosti vstoupit do jiných svazků, jejichž neprůhlednost, a tedy i potenciální nebezpečí nelze podceňovat.Jelcin však tento propletenec nezvládl bez trestných bodů. Již ve Varšavě, Praze i Bratislavě měl v aktovce memorandum svých poradců, jež doporučovalo mnohem menší vstřícnost ohledně vstupu visegrádských zemí do NATO. Prezident dokument buď vůbec nečetl, nebo pro Poláky a Čechy zvolil až příliš populistický tón. Tak či onak, jeho prestiži jistě neprospělo, když se musel na přední státy světa obracet s dopisem, v němž prakticky postavil na hlavu vše, co prohlásil ve Varšavě.Otázka vstupu středovýchodní Evropy do NATO však nevytváří napětí jen mezi Ruskem a „blízkým Západem“, ale i mezi visegrádskými zeměmi a západní Evropou. „Mnichovský syndrom“ je dodnes živý a státy, které v dějinách již několikrát poznaly vojenskou okupaci, neskrývají své obavy. Západ naopak musí lavírovat mezi snahou „neodstrčit Rusko na periférii politické významnosti“ a úsilím zajistit bezpečnost spojenců, vůči nimž má nesporný morální dluh. Období do lednového summitu NATO bude tudíž poznamenáno diplomatickou aktivitou Ruska, Západu a především zemí středovýchodní Evropy.

Armáda: strážce, nebo agresor

Ruská armáda, o níž řada ruských i západních komentátorů poněkud předčasně prohlašovala, že je již zcela bezmocná, dokázala v posledních dnech pravý opak. V rozporu s častými proklamacemi své neutrality se stavěla tu na jednu, tu zase na druhou stranu. Příkladem může být aktivita jednotek 14.armády, jíž velí opoziční jestřáb, generál Lebeď. Je sice dislokována v Podněstří, ale její vyčleněné jednotky často zasahují v Gruzii ve prospěch abchazských separatistů. Sem patří i prapodivné konání ministra Gračova ve vztahu k Ševardnadzeho požadavkům na vojenskou pomoc Ruska v boji s Abchazy.Podle Jelcinova okolí byla armáda v podpoře vlády jednotná. Zdá se však, že skutečnost vypadala trochu jinak. Přesun elitních divizí (Tulské, Pskovské a Kantěmirovské) do Moskvy trval až příliš dlouho a je zřejmé, že během napjatého čekání probíhaly intenzívní rozhovory mezi prezidentem a armádou. Jelcinovo snad až příliš razantní vítězství nad opozicí dokazuje, že armáda si je dobře vědoma svých zásluh a hodlá z toho profitovat. Asi sotva se nyní spokojí s prostým zvýšením platů, výstavbou bytovek a sociálním zajištěním rodin vojáků z povolání.Vliv armády se tedy zřetelně zvýšil a Jelcin (či kterýkoli jiný prezident Ruska) s ní bude muset počítat po celý přechod ke skutečné demokracii. Taková situace není sama o sobě katastrofická. Kdyby se dále vyhrotily konflikty na území bývalého SSSR, znamenalo by to ohrožení i pro Západ a ještě více pro střední Evropu. V čem je tedy problém? Jde o to, jak definovat přítomnost ruských ozbrojených sil v ohniscích napětí - jako mírotvorné poslání neutrálních sil, nebo jako „znovudobývání“ impéria ztraceného po pádu komunismu? První alternativu může zajistit jen skutečně demokratická ruská vláda a demokraticky zvolený parlament. Jinými slovy, civilizovaná ruská společnost.