Zamlčovaná homosexualita v české literatuře

Zamlčovaná homosexualita v české literatuře

O motivu či dokonce tématu homosexuality neexistuje v české literatuře soustavná studie. Relativně nejúplnější a běžně dostupný je text Václava Jamka Umění, homosexualita, AIDS (publikovaný před dvěma lety v knize Radoslava Nenadála „My Tě Zazdíme, Aido“). Nenadál také vydal v r.1985 povídkový soubor Rakvářova dcera, v němž o homosexualitě hovoří povídka „Růžový kavalír“. Nejprve v samizdatové Revolver revue (1989), potom knižně (1990) vyšla próza Václava Baumana Paci paci pacičky o dospívajícím chlapci, který sám sebe rozpoznává jako homosexuála. Letos vydalo nakladatelství Ohnisko knihu Jiřího Pastýře Smutek Sebesám, první část „niterných deníků mladého pražského homosexuála“.Jamek ve zmíněné práci nastiňuje jakési dějiny homosexulity v krásné literatuře. Soustavně sledovatelné jsou až od poloviny minulého století, ve 20.století se mohutně rozrůstají. Podle Jamka má tento vpád homosexuality do literatury především tyto příčiny: obrovsky narůstá objem psaného slova a vzrůstající svoboda slova dává možnost promluvit stále širšímu okruhu lidí. „První velké románové ztělesnění homosexuála,“ píše Jamek (a předtím upozorňuje, že tohle „hygienické slovo“ vymyslel r.1869 jinak bezvýznamný maďarský spisovatel Benkért), „je Balzacův Vautrin z Otce Goriota“. Autor vypočítává další díla světové literatury, v nichž se téma homosexuality objevuje: například de Lautréamontovy Zpěvy Maldororovy, Proustovo Hledání ztraceného času,…