Mír s morbidní příchutí

Mír s morbidní příchutí

Nuda ženevských jednání o Bosně má svou příčinu

Už téměř žádný komentář k válce na Balkáně se neobejde bez poznámky, že postoj světové politiky a její návrhy na ženevské konferenci o míru v Bosně a Hercegovině velice připomínají známé události z mnichovské konference v roce 1938. Stejně jako tehdy, i dnes se ve jménu „míru a ukončení násilností“ hledá řešení, které by především vyhovělo agresorovi. Že se tím pošlapávají všechny principy a hodnoty, na kterých Evropa údajně stojí, je též už celkem jasné. A že právě tím si mnohonárodní a válkami poznamenaná Evropa nasazuje možnou oprátku, asi už pro nikoho neznamená zvláštní objev - ačkoliv to je tušení s velmi morbidní příchutí.

Jak vyřadit ze hry ostatní

Ponechání jednoho národa napospas genocidě je však jen vnější důsledek procesů, které v Evropě probíhají. Dnes nejde ani tak o evropskou integraci, společné organizace či hospodářsky podmíněné přátelství, ale spíše o stabilizaci evropského prostoru, třesoucího se už od pádu železné opony. Sjednocení Německa a válka na Balkáně tyto poměry ještě více znejistěly. První krok, kterým Německo dalo najevo, že po sjednocení hodlá v Evropě hrát důraznější roli, učinilo právě na Balkáně: byla to podpora Slovinska a Chorvatska na přelomu let 1991/92, která vyvrcholila vynucením jejich uznání. Možná právě proto se dnes tak vytrvale objevuje domněnka, že uznání vlastně jen dalo průchod ještě většímu krveprolití a že rozhodně…